I ostatní děti mají právo na to, aby se vzdělávaly v rovných podmínkách.

Inkluze ano, ale promyšlená. Ve prospěch všech dětí

Inkluze – slovo, které vyvolává mezi učiteli, rodiči i širokou veřejností stále neshody. Jedni jsou přesvědčeni o tom, že podpora inkluzivního vzdělávání byl krok správným směrem, druzí tvrdí opak.

Po ročních zkušenostech se asi nedá soudit zcela objektivně. Pravdou ale zůstává konstatování, že všechny děti mají mít nárok na odpovídající vzdělávání a mají mít k němu rovný přístup. To si však každý vykládá jinak.

Zatímco rodiče si představují možnost zařadit své dítě do běžné základní školy, třebaže má závažné mentální handicapy, učitelé upozorňují na to, že vše se má dělat s mírou. Pedagog sám o sobě není schopen ani s pomocí asistenta „napravit to, co příroda některému jedinci nedala“. Učitelé oprávněně poukazují na to, že každé dítě má nárok na to být úspěšné, má poznat, co se mu povedlo a co ne, i to, že za úspěchem skutečně stojí samo. Jenže ne každé dítě toto uznání v běžné škole, byť s pomocí asistenta, zažije. Není to v jeho možnostech. Přitom vhodnější způsob vzdělávání by mu to umožnil. Rodiče však na doporučení učitelů i dalších odborníků neslyší. Z jejich pohledu je to přirozené, neboť je pro ně důležité, aby dítě vychodilo běžnou základní školu. A tak využívají svou zákonnou možnost trvat na vzdělávání v běžné základní škole s pomocí všech dostupných inkluzivních opatření.

Ano, zákon jim to umožňuje. Ale zákon dává i všem ostatním dětem právo na to, aby se vzdělávaly v rovných podmínkách. V podmínkách, které jim nikdo svým chováním neztěžuje a nedělá jim z výuky „peklo“. A to nejen jim, ale i vyučujícím. Je opravdu těžké dětem neustále vysvětlovat, že jejich spolužák má závažné zdravotní, mentální problémy, že za své chování nemůže, že ho musí tolerovat, že to, co se běžně považuje za nevhodné, dokonce hrubé chování a netoleruje se, musí u něho chápat a musí být vůči němu vstřícné. Děti se mohou snažit, ale ani ony nejsou bez emocí a i u nich platí, že „čeho je moc, toho je příliš“.

Vyvážit obě strany, aby na společné vzdělávání nedoplácel nikdo, je a bude i nadále dost těžké. Asi to bude chtít od rodičů i učitelů ještě mnoho trpělivosti, respektu a pochopení.

Olga ŠEDIVÁ

Zanechte komentář