Spor o dvouleté děti ve školkách hoří naplno

Rozhořel se spor. Dát, či nedat dvouleté dítě do školky? Dokonce se nabízí výstižnější vyjádření: odložit, nebo neodložit dítě mimo rodinu? Na první pohled je jasné, že by mělo zůstávat v domácím prostředí nejméně do tří let svého věku.

Bývalá ministryně školství Kateřina Valachová prosadila novelu školského zákona č. 178/2016 Sb., která ukládá předškolním zařízením povinnost od roku 2020 přijímat do své péče už dvouleté děti. Naproti tomu Václav Klaus ml., předseda školského výboru Poslanecké sněmovny, tvrdě vystupuje proti jejímu názoru a zákon chce smést ze stolu. Kosa padla na kámen. Kateřina Valachová brání svůj postoj jako lvice. Tvrdí, že již dnes zůstává ve školkách kolem čtyřiceti tisíc (tj. 12 procent) mladších než tříletých dětí. Václav Klaus ml. nemíní ani o píď ustoupit. Obává se, že by mohlo dojít k rozvratu předškolního vzdělávání. Má na své straně velkou část odborníků a školek, které zatím nejsou na danou legislativní změnu připraveny. Bývají často přeplněné. Chybí jim vhodné vybavení. Nemají odpovídající zázemí, přebalovací pulty, nižší umyvadla a podobně. Jako vždy – na zavedení všech změn jim scházejí peníze.

S účinností nového zákona naštěstí nevzniká pro žádného z rodičů povinnost svěřovat dítě mladší než pět let školkám. Může, ale nemusí! Jiné je, když stát zákonem nařizuje svým předškolním zařízením, co udělat musejí, a včas jim nezabezpečí odpovídající podmínky. Podobně jako třeba u inkluze. Pokud by dopřál všem dostatek času na náročnou přípravu a spolehlivě pokryl nově vzniklé finanční náklady, pak by změna zákona mohla mít svou logiku. To však zatím nehrozí.

Ekonomická podoba celého sporu není pomíjivá. Jeho podstata je ovšem mnohem hlubší a lidsky citlivější. Údobí tří let není vůbec nahodilé. Dítě si z něj odnáší nejcennější hodnoty pro celý další svůj život, bohatý citový a výchovný vklad. V daném období se utváří devadesát procent jeho osobnosti. Milující rodičovskou péči nenahradí žádná, byť sebelepší instituce. Pokud maminka chce, nebo častěji musí, „odložit“ své dítě mimo domácí prostředí, rozhoduje se svobodně, ale často pod ekonomickým tlakem. Náš stát by proto měl sociálně a finančně vycházet vstříc všem rodičům tak, aby společně mohli pobývat se svým dítětem aspoň do zmiňovaných tří let. Jakékoli „povinnosti“ nařizované státní mocí při výchově dětí vůbec nikomu neprospívají.

Roman KANTOR

18 total views, 1 views today