Diskuze o školství stále hledá optimální řešení

Čas od času zaznívají s rozdílnou intenzitou a naléhavostí hlasy, že bychom měli diskutovat o školství a v této diskuzi bychom se měli dopracovat k tomu, co od školství vlastně chceme a očekáváme, jakým směrem by se mělo nejen v nejbližších měsících, ale i ve svém dlouhodobějším vývoji, vydat. Obecně bývá takový požadavek zaštiťován známým sloganem, že demokracie je diskuze a diskutovat o školství jakožto o oblasti niterně se týkající všech obyvatel, ale v podstatě i výrazně ovlivňující budoucnost a prosperitu celého státu, je tedy nezbytným předpokladem obecného rozvoje demokracie.

Kdybychom byli se školstvím spokojeni, patrně by takové hlasy nezazněly. A kdyby ano, tedy jistě ne v takové intenzitě, a tak často. Diskutuje se totiž obvykle k otázkám, které jsou nejasné, s nimiž si zatím nevíme rady, nevíme přesně, co máme dělat, a pokoušíme se proto najít optimální řešení.

Již v roce 1925 považoval spisovatel Karel Čapek ­­­při plném respektování známého sloganu T. G. Masaryka za ideál demokracie především součinnost odborníků a nikoliv diskuzi. V názorném příkladu šel dokonce tak daleko, že schvaloval diskuzi lékařů nad případnou operací slepého střeva, pokud jejich lékařská jistota nebyla úplná. Za demokratickou diskuzi však nepovažoval případnou diskuzi zedníků nad stejným problémem. Přitom konstatoval, že rozsáhlejšími zkušenostmi a získáváním nesporných jistot se podstatně sníží oblast možných a zbytečných diskuzí.

Otevírání široce pojaté diskuze o školství, jeho problémech a budoucím směřování – jakkoliv by šlo o akt záslužný a potřebný – by provázelo množství mnohdy téměř neřešitelných problémů. Diskuze bývá obecně charakterizována jako rozprava, rozhovor či výměna názorů k určitému problému. K charakteristickým rysům diskuze by pak patřilo nejen vyslechnutí vyslovených názorů, ale i jejich nezaujaté posouzení a zvážení při zcela korektním respektování jak jejich odlišností, tak jejich předkladatelů.

Existence široce rozvinutých sociálních sítí a mediálního prostředí spolu s lehkostí vyjadřovat na nich zásadní soudy a požadavky jak bez hlubší znalosti školských problémů, tak i bez vlastní odpovědnosti vyjádřené minimálně alespoň pravým podpisem, by jistě požadovanou odbornost diskuze nezaručovaly.

V případě mnohých současných politiků pak nejsem přesvědčen o tom, že vůbec pochopili vlastní obsah slova diskuze. Diskuzi si již dávno zaměnili za překřikování a prosazování pouze vlastních názorů. Je pro ně jen určitou kamuflážní hrou na demokracii. Navíc nejsem nijak přesvědčen o tom, že by jim skutečně šlo o pozitivní vyřešení problémů. Respektování odlišných názorů je jim cizí, v podstatě je nechtějí slyšet, natož se jimi zabývat. Třeba se tak chovají ale proto, že i samotný termín diskuze nám v minulých letech i češtinářsky zhrubl (již se nepíše diskuse) a oni jsou jen flexibilní.

Černý Petr samozřejmě zůstává v rukou rezortního ministerstva školství. Plně chápu, že se mu do rozvíjení obecně pojaté široké diskuze příliš nechce a dále se bude držet své tradiční, nepříliš přínosné a spíše jen příštipkářské politiky s výraznou dominancí pouze vlastních představ. Mimo jiné i proto, že jakákoliv diskuze o školství by nutně musela přesáhnout obvyklé funkční období a docházelo by logicky ke střídání diskutujících, kteří by přinášeli stále jiné požadavky a názory. A tak spíše než o diskuzi bychom měli v případě školství hovořit o diskurzu. I tento termín sice označuje rozmluvu, rozhovor, rozpravu, ale navíc je chápán vždy především jako projev, který vykazuje typické znaky své doby a prostředí.

František MORKES

38 total views, 1 views today