Učitel má být mentorem, ne dozorcem

Robert Čapek je pedagog, psycholog a lektor, jehož názory týkající se českého školství jsou pedagogickou veřejností přijímány buď s nadšením, nebo naopak velmi kriticky. Patří zkrátka k lidem, kteří vnášejí do oboru tolik potřebný svěží vítr, protože jeho postoje vyvolávají často diskuze, z nichž se rodí nové myšlenky a postupy. Potvrdil to i v rozhovoru pro Týdeník ŠKOLSTVÍ.

 

Zastáváte názor, že současné děti nejsou horší, ale že jsou jiné, a že učitelé mají nabídnout dětem věci, které je budou bavit. Neměl by ale pedagog nabídnout dětem něco, co by je posunulo někam dál?

Naprosto souhlasím, že učitel má děti vést dál. Ale dobrý učitel se právě zde musí projevit jako dobrý didaktik a z onoho ,zaměstnání‘ jim zajímavou, zábavnou, praktickou a aktivizační činnost udělat. Vést dál znamená otevírat cestu ke konkrétnímu školnímu předmětu a to lze jedině spojením s pozitivní emocí. Učitel má být mentorem, ne dozorcem nucených prací. Jistě, v dobrém klimatu třídy mu žáci odpustí třeba nezáživnou práci, pokud mu uvěří, že je to třeba. Ale nelze se vymlouvat na nějakou fiktivní potřebnost poznatků a otravovat je diktováním hloupostí, které je třeba se naučit. V jedné škole jsem nalezl v lavici test, kde „učitel“ zkoušel žáky z toho, jaké prsty mají srostlé srostloprstí. Jiný testoval šesťáky z druhů dramatu. Často mě napadá, že učit podobné nesmysly má právě jen jeden důvod – aby bylo co zkoušet. Jejich užitečnost nemůže nikdo ani myslet vážně.

Jak konkrétně řešit nezájem některých dětí o výuku? Určitě se nabízí individuální přístup, ale je na něj vůbec prostor?

Samozřejmě, že je pro něj prostor. Rozdíl ve dvaceti, či třiceti žácích je pouze v časovém managementu a logistice. V prvním případě mám pět týmů po čtyřech a ve druhém šest týmů po pěti. Na aktivitě samé to nemění nic. Ve třídě mají pracovat žáci, a když jim učitel dá nějakou zajímavou činnost, není rozdíl, jestli ve třídě pracuje dvacet, nebo třicet žáků. Možná v tom, že větší počet produkuje víc nápadů, což je pozitivní. Nezájem žáků o výuku je v drtivém počtu způsoben prostě tím, že je nezajímavá a žákům připadá i zbytečná. A nejde jen o metody, žáci musí být i správně hodnoceni (podporujícím způsobem, tedy například bez špatných známek), ve třídě musí být férová a symetrická komunikace, žáci mají mít možnost voleb a podobně. Dobrá didaktika neznamená běhat v prostěradle po zahradě, ale promýšlet spojitost procesů ve třídě a pracovat ve prospěch všech žáků ve třídě.

Často se ozývají stesky, že současné pedagogické školství nepřipravuje mladé učitele na skutečné potřeby jejich budoucí profese.

Zejména v přípravě učitelů pro druhý stupeň a střední školu je stav doslova zoufalý. Budoucí učitelé na fakultě narážejí na osoby, které by ve třídě vydržely asi pět minut a pak by si je žáci namazali na chleba. Jiní zase nikdy do školy jako učitelé ani nevstoupili, a pokud ano, tak v době národního obrození. Tihle lidé si jen pěstují své akademické kariéry. Někteří moudře vyprávějí studentům nesmysly, aniž by se kdy umazali křídou. A samotní studenti poukazují na slabou úroveň přípravy a zakládají organizace pro její zlepšení.

Jak podle vás přistupovat k talentovaným dětem, míněno takovým, pro které je běžná výuka „pomalá“ a „nudná“?

Smutné je, že ta běžná výuka bývá často právě ta nekvalitní. Ve škole je prostor pro individuální práci s jakýmkoliv žákem – a učitelé by ho měli využívat. Diferenciace obtížnosti a individualizace výuky by měly být základními principy! Je jedno, jestli dostane speciální úkol talentovaný žák, nebo ten s poruchou učení, jestli individualizujete práci směrem k hudebnímu, nebo počítačovému géniovi, dobré vyučování je takové principiálně. Nabízí prostor pro rozvoj všech žáků například technikami vzájemného učení nebo projektového vyučování. Ať se žáci dělí o své dovednosti, ať se učí jeden od druhého, ať překonávají sami sebe. Na to opravdu nepotřebují učitele, který je testy srovnává mezi sebou a penalizuje jejich chyby špatnou známkou.

Řada učitelů se stále bojí moderních technologií. Mohl byste zmínit výhody a přednosti využití techniky?

V Moderní didaktice píši o počítačových hrách a uvádím jejich přínos v rozvoji soft skillů a četných dovedností: vědomostních, jazykových, technických a dalších. Tablety a mobilní telefony mají stejné přednosti. Učil jsem na fakultě informatiky a viděl, jak může technika být inspirativní a český student se dostat třeba do programu NASA. Dětem neškodí tablety, ale extrémy. Když dáte malému dítěti do ruky tablet, hned se naučí přístroj ovládat. Ukážete mu YouTube a on se za pět minut naučí anglicky názvy planet (se skvělou výslovností) a rusky počítat do třiceti. A pak tablet odloží a jde si stavět z lega nebo si hraje s plyšáky.

Stejně tak i školák: zabraňovat mu v používání tabletu nebo mobilu je jako zakázat mu používat splachování. V současné kampani proti mobilům mi vadí ten bachařský postoj: když mi něco překáží, tak to zakážu a uvalím na to represe. Kde je tu možnost využít věc pro rozvoj odpovědnosti žáků? Kde jsou společné dohody o pravidlech? Školy zákazem jen přiznávají svou bezmocnost, slabou pedagogickou úroveň a bídnou důvěru a respekt k žákům.

Romana SLANINOVÁ

60 total views, 1 views today