Mám ty děti opravdu ráda

Učitelka angličtiny Alena Zapletalová učí na brněnském učilišti stavebních řemesel. Zeptali jsme se jí, jaké to je, učit angličtinu budoucí řemeslníky v profesích jako například tesař, klempíř, truhlář, pokrývač, kominík, instalatér, mechanik plynových zařízení, zedník.

Je to… zajímavé. Když jsem se před dvěma lety rozhodla, že to zkusím, nevěděla jsem, do čeho jdu. Předtím jsem učila na fakultě VUT, na anglistice brněnské „fildy“, kde jsem sama studovala, nebo na jazykových školách, kde o znalost angličtiny lidi většinou stáli, nebo za to dokonce platili. Tady je to samozřejmě trochu jiné. Kluci mají angličtinu jako povinný předmět a většina z nich nechápe, proč by se anglicky vůbec měli učit. Na začátku roku (i průběžně během něj) se jim snažím vysvětlit všechny možné důvody, proč je dobré angličtinu v dnešní době ovládat. Vyslechnou si mě, zasní se, jaké by to bylo, kdyby pracovali v zahraničí nebo měli zahraniční klientelu, a pak, mám pocit, se vrátí zpět do své škatulky, kam je zařadili už na základní škole – problémoví, nevzdělatelní, nepoužitelní. Většinou reagují nějakým fórem jako: „No, my určitě,“ aby dělali dojem, že jsou s tím smíření. Nejsou, respektive nechtějí být, ale tváří se, že je jim to fuk. Většina z nich už přichází demotivovaná, často jsou to děcka z rozvrácených rodin, mnohdy i v problematické životní situaci. Někteří dokonce ze školy odcházejí kvůli tomu, aby mohli chodit do práce a živit matku a sourozence nebo sebe. V tomto je to pro mě nové a jiné než jakákoli předchozí zkušenost s výukou. Proto mě možná právě učňák lákal víc než třeba gymnázium nebo učení ve firmě. Chtěla jsem a chci děcka nejen něco naučit, ale být jím jakousi psychickou oporou, kamarádkou, možná náhradní matkou, nevím. Motivovat je a pomoct jim najít to dobré, co v nich je, na co už možná zapomněli nebo netuší, že to v sobě mají.

Chtěla jsem se zeptat, zda je angličtina baví, tak položím otázku jinak: Baví to vás učit ji?

Často je to velmi náročné a vyčerpávající. Někdy je to zábavné a užijeme si spoustu „srandy“. Máme samozřejmě učební plán, zároveň se snažím jim angličtinu přiblížit způsobem, který by byl pro ně zábavný, to není vždy lehké. Jsou to přece jen puberťáci a s puberťáky bývá dost těžká domluva, natož pak v angličtině.

Podařilo se vám získat zájem alespoň několika žáků, co o znalost angličtiny zpočátku nestáli, a třeba jim zvednout sebevědomí?

Nepodařilo. Kdo o znalost angličtiny sám nestojí, nezmůžu nic, i kdybych se na hlavu stavěla. To je na tom to nejvíc demotivující pro mě. Ráda bych věřila, že těch, co stojí o to, jazyk umět, nebo těch, jejichž zájem jsem o angličtinu vzbudila, je většina… Pár kluků, kteří si uvědomují, jak je dobré umět cizí jazyk, ve třídě je. Mají angličtinu už ze základky poměrně dobrou a to samo o sobě jejich sebevědomí posiluje. Bohužel si ale nemyslím, že ti ostatní si uvědomují, že by to mohlo takto fungovat i pro ně. Oni se samozřejmě v kolektivu jako velcí drsňáci tváří pořád!

Jaké to bylo, než jste si zvykla? Přece jen je rozdíl učit ty, kdo mají zájem, nebo ty, pro něž je to jen klasifikovaný povinný předmět.

Těžké. Po týdnu jsem chtěla odejít, po měsíci jsem si byla jistá, že to udělám. Chodila jsem domů naprosto vyčerpaná, často jsem se v kabinetu zoufalstvím rozbrečela. Někdy mám slabé chvilky i teď, kdy bych to nejradši zabalila, ale pak mi dojde něco, co mě samotnou pokaždé dost zarazí – že mám ty děti opravdu ráda. Když se naštvu a říkám jim, že mě odvezou do blázince nebo že odejdu, abych si zachovala zdraví, často se ozve: Ale to byste nám přece nemohla udělat! I když je to takové žertovné žákovské klišé, které se v reakci na podobnou trapně učitelskou repliku tak nějak automaticky hodí, vždycky mě to potěší a rozesměje.

Jací jsou vaši žáci, co je na nich zajímavého, co vás třeba i štve?

Na klucích je zajímavé to, že nemají zájem často téměř o nic. Nevím, jestli je to celá generace mladých lidí, nebo je to vyloženě „učňákovský“ syndrom. Při rozhovorech, kdy si povídáme o tom, co dělali o víkendu nebo odpoledne, se skrz klasické oplzlé fórky dostaneme k tomu, že vlastně nedělali nic. Když se zeptám, jak je to možné, jestli šli někam ven nebo se s někým setkali nebo viděli nějaký zajímavý film nebo něco dobrého jedli, vařili, většinou odpovědí, že ne. „Sleep and play computer games.“ Doufám, že to není heslo dnešní mladé generace! Zajímavé na nich na druhou stranu je, že oni sami jsou často něčím zajímaví, aniž by si to sami uvědomili. Například jednou zůstal na lavici po hodině nepodepsaný sešit. Procházela jsem ho, abych zjistila, čí je. Bylo v něm i pár básniček, do jedné jsem se začetla, ale nedočetla ji, student se vrátil pro sešit, stránku vytrhl, roztrhal a hodil do koše. Poskládala jsem si z koše kousky básně o lásce a zklamání citlivého kluka. Dokonale vystihuje spoustu z nich. Dojalo mě to. Mám ji dodnes schovanou. Překvapila mě forma i hloubka, bylo to opravdu dobré. Ten kluk si ale myslel, že bude nejvíc zajímavý tím, že si v hodině sedne na zem a bude mít nasazená sluchátka. Možná je to špatný příklad, šlo přece jen o osobní věc. A osobní život, rodinné záležitosti a city si kluci před ostatními pečlivě chrání. Chtěla jsem tím ale říct, že spousta z nich se často podceňuje a vzdává ještě předtím, než něco zkusí. Některým se prostě jen nechce. Někteří jsou hrozní lenoši. To mě štve asi nejvíc.

Mají rodiče zájem o co nejlepší znalosti svých dětí?

Rodiče studentů většinou z maturitních tříd zájem o znalosti svých dětí projevují. Ostatní rodiče jsem moc neměla tu čest potkat, protože za mnou během třídních schůzek přišli asi jenom dva. V obou případech to byla zoufalá maminka, která už byla očividně ze svého puberťáka naprosto vyčerpaná a přišla jen zjistit, jestli kluk náhodou nepropadá i z angličtiny. Někdy mám ale pocit, že tak, jak nejeví žáci často zájem o nic, stejně tak i jejich rodiče nejeví zájem o ně. Možná jim ale křivdím. Do toho opravdu moc nevidím. Možná to prostě „jen vzdali“ – a zase mě napadá – tak jako ta děcka.

Navzdory této skepsi se zeptám: Dostalo se vám nějaké satisfakce za váš přístup v získávání žáků pro jazyk? Bez ní by byla tahle práce hodně těžká.

Satisfakci v takzvaném získávání žáků zažívám naštěstí průběžně a těch momentů si nesmírně vážím. Jeden z prvních takových okamžiků, kdy mi došlo, že děcka mají ve mě důvěru, bylo, když se mi jeden ze studentů svěřil, že ho šikanuje starší spolužák. Rozprostřel se před námi celý příběh a postupně jsme zjistili, že nebyl sám a že šikana probíhala překvapivě dlouhou dobu. Dotyčného studenta asi do týdne ze školy vyloučili. Podobná situace se pak opakovala ještě dvakrát, ale nebylo to naštěstí tak závažné. Mně ale došlo, že se na mě děcka obrací s důvěrou, a to mě samozřejmě nesmírně těší. Loni mě vychválili maturanti na předávání vysvědčení se slovy: „Lepší učitelku angličtiny jsme si ani přát nemohli, kéž by nás učila už od prváku.“ Byla jsem tehdy na školení, a když mi to kolegové říkali, dojalo mě to. S jedním z těch kluků jsem v kontaktu dodnes, po maturitě šel na jazykovku a po roce odjel do Londýna pracovat do truhlářské dílny. Měla jsem neskutečnou radost, když mi to napsal a děkoval za to, že jsem ho nasměrovala a doporučila mu skvělou jazykovku. Přála bych si slýchat podobné příběhy častěji… Děcka občas dávají najevo různými způsoby, že mě „berou“, dají se se mnou o přestávce do řeči, pochválí mi „hadry“ nebo vlasy nebo si vyměňujeme názory na hudbu. Jednou jeden velmi laxní žák, kterému ale angličtina upřímně opravdu moc nešla, asi deset minut skutečně pracoval, na konci hodiny pak odložil tužku a vykřikl: „Tak dnes jsem se, pančelko, naučil z angliny víc než za celou základku!“ Obávám se, že to byla pravda a tento vzácný moment už se nám nikdy nepodařilo zopakovat. Možná v novém školním roce!

Co byste změnila v učňovském školství, mít tu moc?

Nejradši bych měla moc změnit něco už ve školství na základním stupni. Myslím, že odtud částečně pramení problémy, o kterých jsem se zmiňovala. Všechny děti jsou hodnoceny podle stejných měřítek, kdy jejich neúspěch v určitých předmětech zastíní to, v čem by naopak vyniknout mohly. Slabší nebo pomalejší žáci jsou vyhodnoceni jako celkově hloupí a odsouzení do škatulky učňák, který je u nás obecně vnímán jako škola pro blbce. Kluci se pak často na učňáku do role blbců dobrovolně vžijí, jako blbci se chovají, protože se od nich vlastně ani nic jiného nečeká, a blbci se i stanou. V mnoha případech si myslím, že zbytečně… Myslím si, že kdyby se podporovala myšlenka, že tesař, truhlář nebo klempíř je stejně důležité povolání jako třeba právník, programátor nebo strojní inženýr, měli bychom více kvalitních řemeslníků. Kluci by se už na škole cítili potřební a snažili by se možná víc vypracovat a dokonale ovládat svoje řemeslo, asi by je to i víc bavilo a už nikdy by nezazněla věta: „Co čekáte, jsme na učňáku!“

Olina TÁBORSKÁ

30 total views, 1 views today