Učitelé spolu nesoupeří, ale spolupracují

František Žák (32) učí na prvním stupni Fakultní základní školy profesora Otokara Chlupa Pedagogické fakulty UK v Praze 5 – Stodůlkách. Vystudoval učitelství pro 1. st. ZŠ na UK v Praze.

Ve své 2. C má celkem 25 dětí, které ho familiárně oslovují Františku. Možná i v tomto drobném detailu spočívá ono kouzlo, jak lze hranice mezi učitelem a žákem žádoucně zúžit.

S vaším příjmením jste vlastně předurčen učit…

Je pravda, že mi stále připomíná, že i já jsem celý život žák.

V základních školách převládají většinou učitelky. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl vystudovat učitelství pro první stupeň?

Stát se učitelem byl můj dětský sen. Nikdy jsem však nehleděl na to, zda je to povolání pro muže, nebo ženy.

Mezi žáky – a koneckonců i rodiči – jste prý velice oblíbený. Asi svoje povolání neberete jako pouhý zdroj obživy.

Na naší škole se snažíme v dětech rozvíjet přirozenou zvídavost. I pravopis se dá učit tak, že děti baví. A když už něco opravdu nejde a děti musí vynaložit úsilí, což je pro každého člověka náročné, ale nezbytné, pak je jistě namístě je povzbudit, nikoliv zesměšňovat, či dokonce trestat.

Prý jste si vytvořil vlastní hodnoticí systém.

Hodnocení práce dětí je pro mě velké téma. Známkování je v naší zemi tak zakořeněné, že i když známky samy o sobě jako problém nevidím, vztah dětí ke známkám často skončí tak, že jsou pro ně mnohem důležitější než to, co se naučí. Standardní fráze „A je to na známky?“ nebo „Mám si to psát? Bude to v testu?“, které zná každý učitel, jsou lakmusový papírek toho, že tu někdo nepochopil, proč tráví čas tam, kde je. Kdo z nás vlastně stojí o nevyžádanou zpětnou vazbu? Nejsou tu známky snad proto, aby formovaly děti? Za kvalitní zpětnou vazbu vám žáci poděkují. Zvláště, když mají možnost se ze svých chyb poučit. A když jsem ve své praxi začal objevovat systém známkování, shledal jsem, jak neúčinná zpětná vazba to je.

To ano. Ale co s tím, když už je to tak zažité?

Začal jsem proto hledat jiné, moderní, efektivní postupy. Současné světové know-how je už úplně jinde. Dokonce i Česká školní inspekce podporuje školy ke slovnímu hodnocení, rubrikám hodnocení, kriteriálnímu hodnocení. Tyto formy mají však jeden nepříjemný aspekt: od rodičů i učitelů vyžadují více času. Začal jsem si tedy vytvářet vlastní hodnoticí systém, takovou webovou aplikaci, kde děti mohou sledovat své jednotlivé kroky v psaní, matematice atd. Pokud někde udělají chybu, mají možnost se z chyby poučit. Jejich chybný krok se nesmaže, ale naopak prodlouží, protože musely k cíli ujít delší cestu. Vypráví se, že když se Edison ve svém bádání přibližoval k vynálezu žárovky, popsal to slovy: „Neselhal jsem 10tisíckrát. Našel jsem 10 tisíc způsobů, které nefungují.“

To musí být pro žáky velice motivující…

Zatím to funguje dva měsíce, ale většina dětí si to užívá. Tedy, alespoň mi to tvrdí. Je zázračné, když někdo přijde a řekne: „Františku, děkuju za komentář. Zkusil jsem to a teď už to úplně chápu.“ Kdyby dostal trojku bez možnosti zlepšení, začne akorát daný předmět nenávidět a hledat své uplatnění jinde.

Hejného metoda – ano, či ne?

Za mě rozhodně ano. Profesor Hejný vytvořil propracovaný systém úloh, které nabízejí dětem možnost prožívat krásu matematických zákonů. Děti přemýšlejí a užívají si to. Ti lidé kolem Milana Hejného neustále sbírají zpětnou vazbu od učitelů i rodičů a zdokonalují celou komunitu učitelů. Ten proces nikdy nekončí.

Dovolujete dětem ve třídě používání mobilů či tabletů?

Musí se mě zeptat. Pak se ptám já, k čemu ho potřebují. Rád bych, kdyby se naučily používat mobil jako nástroj ke splnění svého konkrétního cíle, ne jako digihru či šidítko společenských vztahů.

Cítíte se finančně nedoceněný oproti jiným povoláním?

Jako správný zaměstnanec říkám „samozřejmě ano“. Ale mohu si kdykoliv začít hledat lépe placenou práci, takže až bude nejhůř, je to jen na mně. Spíš jako rodič chci, aby dětem stát z našich daní zaplatil kvalitní konkurenceschopné pedagogy, abych nemusel hledat a obíhat půlku města nebo hledat nové zdroje na zaplacení kvalitní školy.

Kéž by takové štěstí na školu měly všechny děti, míní s povzdechem jedna maminka. Motivuje vás to k přemýšlení, jak výuku ještě vylepšit?

Jsem v této škole rád. Je tu skvělá atmosféra, učitelé mezi sebou nesoupeří, ale spolupracují. Vedení školy se snaží nám vyjít vstříc s kdejakým nápadem. Kéž by takové štěstí na školu měli i všichni učitelé.

Rodiče si pochvalují, že na děti nezvyšujete hlas a že se snažíte s nimi pracovat spíše psychologicky.

 

Mám velký vzor, paní učitelku, u které jsem byl na praxi, Vlaďku Strculovou. U ní jsem tehdy zažil, že když dítě respektujete a necháte zodpovědnost na něm, i ten největší zlobič je nakonec ochoten uznat svůj díl viny a omluvit se. Proč bych se pak zbytečně ztrapňoval nějakým hulákáním.

Neříkejte, že jste na ně nikdy nezvýšil hlas…

Často. Člověk pak během vteřiny ztratí to, co docela dlouho budoval.

Když děti zlobí, jak je tedy zklidníte?

Důležitá je prevence: připravit hodinu tak, aby nebyla možnost odpadnout, nadchnout děti pro práci, individuální rozhovory, pravidelný odpočinek, pohyb, nastavit pravidla a odkazovat se na ně.

 Kdyby byla vyhlášena anketa Náš nejlepší učitel, nepochybuji, že by vás rodiče nominovali.

Už jsem toho vyhrál hodně: krásné dětství, dobré přátele, skvělou ženu, zdravé děti, každý den, kdy můžu žít. Vlídné slovo vždycky zahřeje, ale nestojím o poháry, chci dělat dobře svou práci. Ostatně jako spousta dalších lidí.

Sám máte dvě malé děti. Chtěl byste, aby se jejich budoucí učitel choval tak jako vy?

Jak v čem. Znám své slabé stránky a obdivuji silné stránky lidí z našeho týmu. Když k mým dětem bude přistupovat s úctou, budu šťastný.

Eva ROKYTOVÁ

14 total views, 2 views today