Tvůrčí workshop spisovatelky s žáky

Ivana Myšková, jedna z nejvýraznějších spisovatelských osobností, které česká literární scéna v současné době má, se po úspěchu s povídkovou sbírkou Bílá zvířata jsou velmi často hluchá pustila do svého prvního románu.

I když je ponořena do Otálení, ona sama se rozhodla neotálet a přijala nabídku vést třídenní tvůrčí workshop, který uspořádala Střední škola DUKE Náhorní, Praha 8, v rámci projektu „Učme se číst, čtením se učme“ podpořeného programem Erasmus+.

Proč jste tuto nabídku přijala?

Se Střední školou Náhorní jsem měla možnost spolupracovat už víckrát, nejprve jako porotkyně literární soutěže Čapkoviny, poté jako host konference Kniha je nejmocnější zbraní národa, kde jsem také viděla ukázkovou hodinu tvůrčího psaní, založenou na mé povídce Žena s žábou. Co všechno z povídky, kterou jsem považovala jen za absurdní hříčku, dovedla vyučující s účastníky semináře vyčíst, mě uvádělo v absolutní nadšení. Byl to překrásný důkaz toho, že text, a hlavně jeho dobrý interpret, bývá mnohem chytřejší než jeho autor. Takže kvůli těmto dobrým předchozím zkušenostem.

Jak vypadal váš třídenní workshop?

Chtěla jsem studentům především přiblížit Franze Kafku, a tak jsem první den uspořádala literární vycházku po jeho bydlištích na Staroměstském náměstí. Udělali jsme asi osm zastávek, přičemž jsem četla i ukázky z Dopisu otci, deníků i Hovorů s Kafkou Gustava Janoucha. Začali jsme na náměstí Franze Kafky, kde stával jeho rodný dům, a skončili u Oppeltova domu a zavítali také do nedaleké Společnosti Franze Kafky v Široké ulici, kde je kopie Kafkovy soukromé knihovny, a nahlédli na židovský hřbitov, kde ovšem Kafka neleží. V klubovně Městské knihovny v Praze jsme si pak poslechli povídku Umělec v hladovění v podání Jana Hartla a povídku jsme interpretovali. Druhý den jsme se pokusili navázat na Umělce v hladovění vlastní prací.

Proč právě Kafka?

Kafkou žiju. Někdy mám pocit, že jsem jeho čtvrtá sestra. Čím jsem starší, tím víc mě jeho texty dojímají. Nad Proměnou nebo Umělcem v hladovění, které mají dost společného, se dovedu dokonce rozplakat. Jeho podobenství odlidštěných společností řízených manipulátory, jeho privátní komplexy převedené v dramatické obrazy i jeho tiché vzpoury proti konvenci a formě mě pořád strhávají. Rozumím jeho úzkostem i humoru, rozumím jeho obdivu vůči praktickým lidem a lidem, kteří vytvářejí rodiny, což pro něj bylo něco nemyslitelného. Kafka bývá obdivován za svou předvídavost a zobrazování mechanismů totalitní moci, já si ale myslím, že jasnozřivost byla zkrátka jen přirozeným průvodním jevem jeho schopnosti procítit a přesně vyjádřit tragikomickou ambivalentnost lidské duše. A za to je třeba ho obdivovat. Tahle „chcípácká“ literatura mi bude vždycky bližší než literatura „silácká“.

Jak jste se na svou první pedagogickou zkušenost chystala?

Několik týdnů. Připomněla jsem si znovu některé povídky a román Nezvěstný, jehož hlavní postava – osmnáctiletý Karel – by mohla být studentům z Kafkových postav možná nejbližší. Četla jsem také Hovory s Kafkou od Gustava Janoucha, Kafkova mladého přítele, syna ředitele Dělnické úrazové pojišťovny, knihu mnohými odborníky zpochybněnou jako falzum, kde jsem ale našla moc pěkné ukázky, které jsem mohla využít pro literární vycházku. Na tu jsem se ostatně asi chystala nejvíc, dobrý vzor jsem měla právě v překladatelce Nezvěstného, paní Věře Koubové, která Kafkovou Prahou provádí naprosto excelentně ve čtyřech jazycích a čte přitom vlastní překlady. Její procházka však trvá až tři hodiny, já jsem musela vymyslet verzi o polovinu kratší.

Čím vás žáci příjemně překvapili?

Svým upřímným zájmem, dychtivostí, tím, jak ochotně a dospěle spolupracovali a diskutovali o závažných existenciálních otázkách. A tím, jak pozorní jsou čtenáři.

Co byste s odstupem času udělala jinak?

Odpustila bych si rádoby poučné úvody, které mi stejně nejdou, a rovnou se vrhla do dialogu. Pokládala bych jim více otázek i během procházky, vyhnula bych se rozdělení rolí na mentora a žáky, už od začátku bych ty role smísila a dříve otevřela praktickou část dílen a vymyslela více tvůrčích úkolů.

Co by podle vás měli učitelé dělat, aby žáky vedli ke čtení?

Měli by je možná ve větší míře seznamovat s takovými díly, s jejichž postavami se mohou studenti dobře ztotožnit. Mohli by jim třeba zkusit literáty představovat jako kamarády, se kterými se mohou bavit o všem, co před rodiči tají, ne jako nedotknutelné ikony nebo položky v seznamu četby. Neměli by ulpívat na kvantitě přečtených děl, spíše na kvalitě interpretace, která se tak špatně hodnotí, ano, vím. Motivující se mi také nezdá dělení děl na přístupná a nepřístupná, snadná a obtížná. Někdy i učitelé mohou vytvořit nepřekonatelné bariéry vůči autorům, kteří třeba používají náročnější jazyk, o to ale mohou být pro citlivější čtenáře sdělnější. Především by ale učitelé měli také sami rádi číst a objevovat i četbu zcela mimo osnovy, ale mně se to říká, když žádné osnovy nemám.

 

 Jaké tendence se dají vypozorovat v psaní (myšlení) středoškoláků?

Velký cit pro nespravedlnost a příkoří. A obsedantní myšlenky na smrt. Téměř každá rozepsaná povídka, kterou jsem měla možnost slyšet, pracovala se smrtí hlavní nebo vedlejší postavy. Když jsem se studentům snažila vysvětlit, že smrtí povídka nemusí nutně zvážnět, a chtěla jsem je postrčit k hravosti a absurdnímu humoru, neuspěla jsem. Náměty byly obvykle dost truchlivé – postava si nerozumí se světem, svět nerozumí jí, tak někoho zabije, někdo ji zabije nebo se zabije sama. Chtějí být ještě temní.

Jsou některé povídky z workshopu publikovatelné?

Určitě jsou. Jen ještě potřebují doladit. Většinu z nich studenti nestihli dokončit, čemuž se ani nedivím. Dobrý text, jakkoliv krátký, může vznikat i řadu let. Sama jsem vlastně neměla ráda psaní v hodinách. Strašně mě to stresovalo. Takže uvidíme, v jaké podobě mi nakonec studenti zašlou své poslední verze. Jeden text už mám kompletní, a to od slovenského studenta Adama Molnára. Jmenuje se Tehla v okne (Cihla v okně) a myslím, že jde o mimořádně podařený text. Adam přirozeně tíhne k existencionalismu, miluje Camuse, Becketta a teď snad i Kafku, takže jejich poetice dobře rozumí, jeho povídka je jazykově velmi přesné a úsporné, důkladně promyšlené podobenství. Kafka by Adama za tenhle text nepochybně pochválil.

Pavlína VOČKOVÁ

57 total views, 1 views today