Pokud učení baví mě, pak baví i děti

Martina Hálová (46) učí spolu se svým synem Lukášem Hálou (23) ve Fakultní základní škole Barrandov II při PedF UK v Praze 5 – Hlubočepích, která patří mezi největší pražské školy. Martina učí na prvním stupni a matematiku na stupni druhém. Lukáš fyziku a matematiku na druhém stupni.

Je nevšední, když se v jedné škole sejdou za katedrou rodič s dítětem, avšak zajímavější je, jak každý z nich odpovídá na jednu a tu samou otázku.

Jak vzpomínáte na svá školní léta?

Martina: Vzpomínám ráda na některé učitele, kteří mě lidsky obohatili. Bohužel jich nebylo moc. Nejvíc mě ovlivnil na vysoké škole profesor Hejný. Jinak jsem vždy byla zklamaná, když učitelé studenty škatulkovali podle známek. A myslím, že mě to tak trochu přivedlo k učení.

Lukáš: Pro mě ještě školní léta neskončila. Letos mě čekají bakalářské státnice.
Na základce a střední mě vždy nejvíc ve všech oborech ovlivnila osobnost a přístup učitele k dětem. Pokud mě učitel dokázal nadchnout pro obor, tak jsem se mu rád věnoval. Proto jsem se i já rozhodl učit.

Martino, jak se Lukáš na základce učil a zlobil hodně?

Martina: Lukáš byl na osmiletém gymnáziu a věnoval se hlavně těm předmětům, které ho bavily, což byla matematika a fyzika. Ostatní nechával plynout. Nenechal si během puberty nikdy moc do ničeho mluvit. Myslím, že mě jako mámu hodně věcí naučil. Pochopila jsem, že je jedno, jestli bude vědec, nebo truhlář. Hlavní je, aby on byl spokojený.

Lukáši, byli na vás rodiče přísní?

Lukáš: To bych určitě neřekl.

Co jste vystudovali?

Martina: Pedagogickou fakultu UK obor M-TV a pak jsem si dodělala první stupeň. Přijde mi ideální vést si děti od první do deváté třídy.

Lukáš: Dokončenou mám zatím jen maturitu. Tento rok dodělávám bakaláře na MFF.

Oba teď učíte ve stejné škole. Byl to záměr, nebo jen náhoda?

Martina: Lukáš měl nabídek víc, ale dal přednost učit se mnou v ročníku. Potěšilo mě to.

Lukáš: Byl to záměr. Pro začínajícího učitele je daleko lepší, když má někoho, na koho se může obrátit.

Martino, Lukášova odpověď vás asi teď musela potěšit podruhé…

Martina: Ano, uvědomila jsem si tu změnu. Až nyní na mě Lukáš dá, v pubertě by souhlas a rada vůbec nebyly in. Z toho plyne: Maminky! Přežijte pubertu svých dětí. Co do nich vložíte, zase se vám vrátí.

Hovoříte spolu doma o práci, o školních problémech?

Martina: Mluvíme o všem možném. Ale nepřeháníme to.

Lukáš: Ano.

Oba učíte matematiku podle Hejného metody. Vadí vám, že někteří žáci, dokonce i na druhém stupni, neumějí odpovědět na otázku, kolik je šest krát sedm?

Martina: Moje zkušenost je, že na tuto otázku neumí rychle odpovědět i sem tam některý dospělý. A to samé je i na druhém stupni. Odpověď na tu otázku nakonec najdou všichni. Matematika kromě numeriky učí děti myslet. Pokud se mi toto daří, tak jsem spokojená.

Lukáš: Vždy jsem se snažil rozlišovat mezi matematikou a počty. Já sám se musím občas ujistit kalkulačkou nebo se na chvíli zamyslet, když mám něco numericky spočítat. Důležitější je způsob myšlení než rychlost odpovědi. Pokud zná žák násobilku jako básničku, neznamená to, že rozumí násobení.

Jaké největší problémy z pohledu kantorů vidíte v současném školství?

Martina: Myslím, že je to pořád malé finanční ohodnocení učitelů a celkově stále málo peněz, které do školství jde. Uvítala bych konečně ministra, který by se nebál říct si nejmíň o dvakrát více miliard ze státního rozpočtu než nyní.

Lukáš: Nedostatečné ohodnocení je určitě velký problém, dalším problémem je i narůstající byrokracie.

A co byste změnili, kdybyste mohli?

Martina: Kromě financí bych zrušila jednotné přijímací zkoušky i známkování. Uvítala bych možnost popsat u každého dítěte jeho posun.

Lukáš: Musím tady souhlasit.

Martino, v čem jsou vaši současní žáci jiní, než když byl váš Lukáš žákem, a v čem jsou stejní?

Martina: Přijde mi, že se nic moc nemění.

Lukáši, prý nedáváte povinné domácí úkoly, ale kdo chce, může si ho vypracovat a vylepšit si tak svoji známku. Využívají žáci této vaší nabídky?

Lukáš: Mamka to také tak dělá. Cílem je nechat prostor pro vlastní korekci. Aby si dítě řeklo, co je pro něj důležité a co ne. Samo se rozhodne, zda úlohám rozumí i bez úkolu a zvládne bez problému příští test. Domácí úkoly, pokud jsou povinné, může žák stejně opsat a k ničemu to není. Dobře se tak rozlišuje snaha a aktivita.

 Městská část Praha 5 vybrala vaši školu jako školní zařízení pro handicapované žáky. Jak podle vás vnímají zdravé děti ty handicapované?

Martina: Každý člověk může být něčím zvláštní a je jedno, zda má něco jinak než většina kolem nás. Velká část dětí respektuje odlišnosti jiných. A jsou ochotné i pomoci.

Lukáš: Nevšiml jsem si, že by je vnímaly nějak moc jinak než ostatní děti. Každý z nás je něčím jedinečný a myslím si, že děti každého berou takového, jaký je.

Tolik diskutovaná inkluze – ano, či ne?

Martina: Určitě ano. Je to u mě ale už dlouhodobé rozhodnutí. Ve škole se totiž setkávám s dětmi, které potřebují určitý specifický přístup od začátku, co učím. Jen peníze a podpora od státu vždy vázla. Teď je možnost, aby škola na tyto děti dostávala více peněz.

Lukáš: Určitě ano, jen si myslím, že by stát měl být schopný zařídit ještě lepší podmínky. Myslím, že největší problém inkluze je nedostatek kvalifikovaných asistentů, speciálních pedagogů i psychologů ve škole.

Co se týká učitelského povolání, shodnete se úplně ve všem?

Martina: Myslím, že nás spojuje snaha, aby děti matematika a fyzika bavily. Co nás odlišuje, je zkušenost a z ní plynoucí rozhodnutí.

Lukáš: Kdybychom se shodli úplně ve všem, tak už se nemáme co jeden od druhého naučit. To doufám nehrozí.

Lukáši, byl byste rád, kdyby se vaše dítě jednou také profesně potatilo?

Lukáš: Ať každý dělá to, co ho baví a naplňuje.

Jaké máte oba plány do budoucna?

Martina: Zažívat radost. Pokud mě učení baví, pak to baví i děti.

Lukáš: Být dobrým učitelem a stihnout si užít život.

Eva ROKYTOVÁ

28 total views, 1 views today