Chtěla jsem dělat něco, co má smysl

Gabriela Lukášová pracuje jako asistentka pedagoga v Základní škole praktické ve Zlíně, kde je součástí také speciálněpedagogické centrum. Mimo jiné se věnuje i lektorství jógy, jak pro dospělé, tak i pro děti.
Proč jste se rozhodla nastoupit do praktické školy, když jste měla možnost volit i běžnou základní školu?
Pro mě to byla výzva, o to víc, když mi někdo ze známých řekl, ať to nedělám, že to bude těžké. Vždycky jsem chtěla dělat něco, co má smysl, a přišlo mi, že právě v praktické škole se mohu něco naučit. Ze všech stran slyším, že spousta učitelů neví, jak má s těmito dětmi po inkluzi, která nastala, pracovat. Řekla jsem si, že v praktické škole budu mít možnost získat praxi od těch nejzkušenějších učitelů, kteří pracují celý život s dětmi se speciálními potřebami a mají na to vzdělání.

Jaké jsou děti, kterým ve škole pomáháte? Jsou v něčem jiné?

U dětí s různými postiženími, kterým pomáhám, není tak rychlý progres jako u takzvaných běžných dětí. Ale mně to naopak vyhovuje, protože se zde „nejede na výkon“, nesoutěží se a nesrovnává. Možná tohle byl důvod, proč jsem si to vybrala. Tady jde totiž o to, abychom děti nejen vzdělávali, ale také je naučili žít plnohodnotný život, ve kterém budou schopny se samy o sebe postarat.

Během výuky pomáháte současně několika žákům. Zdá se vám to náročnější?
Já bohužel nemám srovnání, ale vnímám to jako velmi náročné, protože máme smíšené třídy, kde máme druhou, třetí a čtvrtou třídu, a do toho je třeba dítě, které je na úrovni první třídy. V běžné škole je to pro učitele samozřejmě také náročné, protože mnohdy neví, jak s těmito dětmi pracovat, a mají daleko větší skupinu, takže to srovnávat a hodnotit nechci.

Jak se vám daří získat zájem dětí a udržet jejich pozornost?
Udržet zájem a hlavně pozornost u těchto dětí je velmi namáhavé a je potřeba střídat aktivity. Hrajeme si třeba na koberci, pracujeme s nejrůznějšími pomůckami a jednoduše zkoušíme, čeho se chytnou a co je bude bavit. Ke každému dítěti musíte mít individuální přístup, ale to by podle mě mělo být i v běžných základních školách. Ten prostor tam na to většinou bohužel není a děti jsou tím ochuzeny, což se mi nelíbí.

Vidíte u svých dětí nějaké zlepšení?
Zlepšení vidět je, ale ne tak velké. Horší je, když dítě vypadne ze školního režimu, pak jsme opět na začátku. Máme ale i pozitivní případ. U jednoho dítěte je zlepšení očividné. Jeho rodiče nám řekli, že to, co jsme my dokázali za dva měsíce, se nepodařilo v základní škole za dva roky. To jsou přesně chvíle, kdy si říkám, že ta práce má smysl.

Jste také lektorkou dětské jógy. Podařilo se vám propojit prvky jógy s prací asistentky pedagoga?
Jógu v praxi využívám, a to nejen cviky, ale například i dechové techniky, zpívání manter. Je jedno, jestli se zpívají mantry, nebo cokoliv jiného, protože zpěv je obrovsky uvolňující. Například v Indii před začátkem vyučování cvičí jógu nebo relaxují. Není tam ten ranní stres a shon. Děti milují jógový pozdrav slunce a také básničky, které jim pomáhají v zapamatování si cviků.
Zkusili jsme teď společně muzikoterapii – děti si před začátkem vyučování zkoušejí hrát na různé hudební nástroje a zkoušejí si tóny. Jednou jsem měla dozor na chodbě, což bývá obvykle nejhlučnější část dne, jak všichni pedagogové vědí. Měla jsem půjčený indický hudební nástroj sundrum, který jsem si na chodbu vzala a začala na něj hrát. V tu chvíli se děti seběhly a celou přestávku klidně seděly okolo a poslouchaly, hrály na něj a bylo to naprosto úžasné.

Máte možnost svými nápady přispívat ke zpestření hodin?
Vše je o komunikaci s paní učitelkou, já se nechávám vést, ale líbí se mi, že když mám nějaký nápad, vyslechne mě a probereme spolu, jak by se hodina dala ozvláštnit. Velmi si vážím toho, jaký vztah spolu máme. Jsme tady všichni na stejné vlně, protože tu pracují lidé, kteří mají srdce na správném místě.

Kdybyste měla tu moc něco na systému současného školství změnit, co by to bylo? Rozhodně již zmiňovaný individuální přístup, aby byla možnost rozvíjet v dětech to, v čem jsou dobré a na co mají talent, zkrátka nejet podle tabulek, jak já říkám. A také si myslím, že práce pedagogů není správně ohodnocena, nejen finančně, ale i celkově, ve vnímání společnosti. Učitelé by měli mít více úcty a respektu.  Osobně je opravdu obdivuji a doslova před nimi smekám, protože být učitelem není práce, ale poslání.

Doporučila byste něco lidem, kteří zvažují výkon profese asistenta pedagoga?

Řekla bych jim jen to, že pokud to nechtějí dělat s láskou, ať to nedělají. Protože ta práce je náročná a člověka musí bavit. Za sebe musím říct, že to, že jsem tady, je mé ohromné štěstí a životní šance. Nezbývá mi tedy nic jiného než všem doporučit: „Rozhodně jděte do toho.“

Alexandra VOVČENKOVÁ

Foto: Zuzana Voglová

84 total views, 1 views today