Výuka ve vězení je stejná jako ve škole

Marie Formáčková (66) je absolventkou Petrohradské a Karlovy univerzity. Celý profesní život pracovala v různých redakcích (často jako šéfredaktorka), od roku 2000 se věnuje publicistice a psaní knih, kterých již napsala dokonce několik desítek.

Avšak léta pracovala i jako učitelka – zhruba patnáct let v grafické průmyslovce v Hellichově ulici a poslední léta ve věznici v Jiřicích. Jaké to je, učit právě tam, a s jakými žáky se tam setkala? Na to nám odpověděla v následujícím rozhovoru.

Jak jste se vůbec k učení ve věznici dostala?

Byla to náhoda. Psala jsem knížku se zpěvačkou Věrou Bílou a právě u ní jsem se potkala s producentem, který jí vydával cédéčko. Vyprávěl mi, že desky už se příliš neprodávají, a tak zakládá ve věznici v Jiřicích střední odborné učiliště, obor malíř-lakýrník. Potřeboval ještě někoho na doplnění pedagogického týmu a nabídl mi to. Řekla jsem si, že to zkusím aspoň na půl roku, než někoho najde, a nakonec jsem tam zůstala skoro deset let. Nečekala jsem, že mě to bude tak bavit, ale opravdu to byla skvělá doba, na kterou nikdy nezapomenu.

A proč jste toho zanechala?

Už jsem na to měla věk, ale to nebyl jediný důvod. Učilišti, které bylo soukromé, nebyla prodloužena doba pronájmu prostor potřebných k vyučování. Zřejmě za to může doba, kdy je nedostatek pracovních sil na trhu a o vězně začal být v různých podnicích zájem. A tak dnes vězni hlavně pracují, nicméně sama jsem viděla, jak je pro ně vzdělání důležité a kolik se jich právě díky výučnímu listu dostalo po propuštění do zcela jiné pozice, než bývali kdysi.

Jaké to vůbec bylo, učit v takovém chmurném, negativním prostředí?

Nikdy jsem takový pocit neměla. Člověk si sice musí zvyknout na to, že je s žáky zavřený za mřížemi, že ti žáci jsou ve vězeňských mundúrech, ale to je tak jediný rozdíl. Jinak to byla docela normální škola s běžnou výukou. Mými žáky byli muži od devatenácti do šedesáti a nikdy jsem s nimi neměla žádný neřešitelný problém.

Co jste tam vyučovala?

Celá léta němčinu a český jazyk s literaturou. K tomu zpočátku základy společenských nauk a pak také ruštinu a angličtinu.

Jaké „žáky“ jste tam měla? Věděla jste například, jaké činy spáchali?

Předem jsme byli proškoleni, že se žáků na jejich činy nesmíme ptát, což jsme nedělali, ale mnozí z nich nám to stejně při různých příležitostech řekli. Ale na přístup k nim to žádný vliv nemělo. Naopak jsem si mnohokrát uvědomila, jak snadno se člověk může do vězení dostat.

Měla jste při výuce zajištěnou bezpečnost?

Dozorce s námi ve třídě nebyl, ale byla tam kamera a tlačítko, kterým bychom si mohli v případě potřeby přivolat pomoc. Ale k tomu nikdy nedošlo. Ani jednou jsem neměla o svou bezpečnost obavy, naopak žáci se ke mně chovali skvěle, jako gentlemani.

Popište, prosím, hodinu výuky.

Nelišila se od výuky v běžných školách. Normální třída s lavicemi, dokonce jsme tam měli interaktivní tabuli, takže se dá říct, že šlo o moderní výuku. Učili jsme podle běžných učebnic a osnovy se také nijak od „civilní“ školy nelišily.

Věděla jste třeba, jaké měli odsouzení původní profese a dosažené vzdělání?

Ano, to uváděli v žádosti o studium a museli doložit i své poslední vysvědčení, které jsme si většinou vyžádali jako škola, protože ne každému v tom pomohla rodina. Hodně jich bylo se základním vzděláním, ale měli jsme tam i žáky s akademickými tituly, například právníka nebo ekonoma. Ty čekal po propuštění zákaz činnosti v jejich původní profesi, a tak hledali jiné uplatnění.

Byl o vzdělávání v jejich řadách zájem? Nebylo to doufám povinné.

Povinné to rozhodně nebylo, navíc jsme nepřijali každého. Ve věznicích funguje několik učilišť a ta dělají normální nábor a poté přijímací zkoušky. Přihlásit se mohl vězeň z kterékoliv české věznice, my přijeli udělat s ním přijímací testy a po přijetí byl do Jiřic na tři roky výuky převezen.

Známkovala jste jejich práce, dostávali pak nějaká osvědčení o absolvování?

Ano, byli známkovaní a po složení závěrečných zkoušek dostali zcela běžný výuční list, kde se ani neuvádělo, že ho získali ve věznici. Mnohým z nich to opravdu otevřelo dveře do normálního života a vedou si velmi dobře. S hodně žáky jsem stále v kontaktu, vím, jak se jim daří a občas se i setkáváme.

Setkala jste se tam s nějakým výrazným talentem?

Ano, hodně jich bylo talentovaných, někdo byl skvělý na jazyky, měli jsme tam hudební talenty i výtvarné. Dokonce jsme pořádali ve věznici vernisáž jejich obrazů, kterou otvíral akademický malíř Josef Velčovský, další výstavu jsme pak zorganizovali propuštěným žákům v jedné pražské galerii.

Jaký prostor mají ve vězení k osobní tvůrčí práci?

Vězení není za odměnu, takže si prostor k čemukoliv musí každý zasloužit. Ale když se dobře chová a nejsou s ním problémy, pak má spoustu možností, jak se vzdělávat a pracovat na sobě.

Kromě toho, že asi každý odsouzený myslí hlavně na to, kdy půjde domů, mají i nějaká jiná přání?

Stejná, jako máte vy nebo já. Každý z nás si přeje něco jiného. Ale pravdou také je, že ne každý se těší domů. Mnoho z nich žádný domov nemá a mají ze svobody obavy. V tom jsme se jim snažili pomáhat. Kdo neměl kam jít, tomu jsme našli ubytovnu i práci, protože bez toho se tak zvaně poctivý život zahájit nedá. A musím říct, že se to vyplatilo.

Dá se vůbec ve vězení zažít nějaká veselá historka?

Zažila jsem tam spoustu veselých historek. Vězni jsou přece normální lidé, někdo je vtipný, jiný zase tragéd, je to jako všude. Rozdíl je v tom, že oni se dostali do konfliktu se zákonem. Často byly v pozadí drogy, alkohol, hráčská závislost, agresivita. A někdy taky jen obyčejná smůla, souhra nešťastných náhod.

Navázala jste s některým z vězňů osobnější vztah, že jste i sama měla zájem mu pomoci?

Člověk, který se dostane do problému, si hlavně musí pomoci sám. Není to jednoduché, dostat se ven a začít od začátku, ale jde to. Ale ano, když o to stáli, tak jsem pomohla. Hlavně se střechou nad hlavou a prací. Měla jsem velmi dobré kontakty s některými úřady práce a také s jednou agenturou, která se zaměstnáváním odsouzených zabývá.

Co na to říkaly vaše děti, nebály se o vás?

Moje děti se nebály mých žáků, ostatně spoustu z nich osobně znají a mají s nimi přátelské vztahy. Spíš jim vadilo, že jezdím brzy ráno sama autem, a to v jakémkoliv počasí. Příliš totiž nedůvěřují mým řidičským schopnostem.

Napsala jste přes sto knih. Kolik jich bylo z dob vašeho učitelského působení ve vězení?

Zatím tři detektivky a spousta povídek, které vycházejí ve dvou časopisech, které vydává můj bývalý šéf Honza Beer. Oba jsou specializované na krimi povídky a teď dokonce mi ten laskavý bývalý šéf vydává mé povídky knižně. Ani jsem mu o to neříkala, o to je to milejší.

Kdybyste nabídku učit ve vězení zase dostala, vyslyšela byste ji?

S těmi kolegy, s nimiž jsem tam pracovala, zcela určitě. Ale to bych k tomu taky potřebovala i živou vodu nebo něco jiného k omlazení. Ale jelikož po návratu mládí nikterak netoužím, tak už je tahle moje kapitola definitivně uzavřená.

Eva ROKYTOVÁ

 

63 total views, 1 views today