Dokumentární filmy přinášejí nový rozměr

Ida Vohryzková (43) učí čtrnáctým rokem angličtinu na Vyšší odborné škole zdravotnické a Střední škole zdravotnické v Ústí nad Labem. Už několik let využívá ve výuce dokumentární filmy Jednoho světa na školách.

 Co vše si mám představit pod pojmem „využití audiovizuálních pomůcek“ při výuce?

Ve věku virtuální reality a žhavých diskuzí o umělé inteligenci se i učitelé snaží rozumět světu, ve kterém vyrůstají současní žáci, a při výuce speciálně angličtiny se určitě nabízí využívat nepřeberné množství materiálu například prostřednictvím internetu – fotky, videa, aplikace, internetová média.

Jaké máte zatím zkušenosti s výukou prostřednictvím filmu v hodinách?

Objevila jsem databázi materiálu, kterou připravuje Jeden svět na školách, projekt Člověka v tísni – jsou to dokumentární filmy i s připravenými plány hodiny a pracovními listy. A také je možné využít příručku Učíme s filmem. Výborné na této databázi je, že se mohu spolehnout, že připravené materiály jsou nachystané kvalitně, vyzkoušené a budou dobře fungovat ve třídě.

Jaký je okruh témat?

Filmy se vztahují k oblasti lidských práv, globálního rozvojového vzdělávání, sociální problematiky, našich moderních dějin, mediálního vzdělávání, aktivního občanství, filmové výchovy či životního prostředí. A od loňského roku s Jedním světem spolupracuji – ve škole pilotujeme vzdělávací program mediálního vzdělávání, takže pouštím filmy zejména v rámci tohoto tématu.

Většinou se tedy jedná o dokumenty.

Ano, dokumentární filmy přinášejí do mých hodin novou dimenzi. K dispozici

však máme i několik „perel české kinematografie“, jako jsou třeba Všichni dobří rodáci, Adelheid nebo Ostře sledované vlaky. Hlavní těžiště je ale na dokumentech Jednoho světa a Člověka v tísni, které přinášejí konkrétní příběhy lidí, často vrstevníků dětí, z různých koutů světa.

Nenakládáte na studenty příliš surová témata? Ptám se proto, že nám na střední škole promítali porod a já málem omdlela.

Sama jsem hodně citlivá a není mým cílem zničit ani sebe, ani studenty. Snažím se otevírat témata a společně se studenty se dívat za obzor naší české kotliny naším pohledem na Evropu a svět. Chci studenty inspirovat a motivovat k hledání dalších důležitých otázek. Některá témata například z našich současných dějin jsou opravdu náročná, ale věřím, že je důležité je připomínat. Například jsme byli v kině na Hořícím keři: tři sta studentů vydrželo sledovat tříhodinovou nálož a na konci filmu začali všichni tleskat.

Film ale téma jen otevírá, probouzí otázky a diskuzi, ale po filmu je zřejmě důležité „ošetřit“ společně emoce, které v nich film vyvolal. K tomu vám prý slouží několik doporučených metod reflexe.

To je myslím hlavní kouzlo společného zážitku, tedy i filmového, je možné sdílet prožitek, emoce. Nedám dopustit na jednoduchou, ale asi nenahraditelnou metodu – každý žák vyjádří svůj zážitek jedním slovem, postupně všichni přidají svůj příspěvek. Kouzlo této techniky je, že se ukáže, že každý může mít jiné emoce, může ho oslovit jiný moment filmu. Je to osvobozující – vidět, že různé pohledy jsou v pořádku, neexistuje správná odpověď. Tato metoda obvykle vyvolá živou diskuzi.

Následná reflexe zejména u dokumentárních filmů však může být rozporuplná.

Škola není oddělená od vnějšího světa, ani ve škole není potřeba – a ani záhodno – mít jednotný pohled, názor. Vždyť každý čerpáme informace z jiných zdrojů, máme jiné domácí zázemí. A ve škole si můžeme vyzkoušet o svém názoru diskutovat, kriticky zkoumat, jestli mé zdroje informací jsou objektivní, a zjišťovat, proč třeba spolužák to vidí jinak. Cílem je učit se kriticky myslet a dokázat být spolu i v případě, že se neshodneme.

Změnilo se nějak po debatě k filmové projekci klima ve třídě?

Zjištění, že společné sledování a diskutování nad dokumentárními filmy prospívá k vytváření atmosféry důvěry – a tím k efektivnější práci i v dalších hodinách se třídou – pro mě bylo překvapením a objevem výborné pracovní metody. A co se týká názorů žáků, tak dokumentární filmy pomohou rozšířit obzory, otevřít důležitá témata – a ano, také posunout názor.

Co tedy promítání studentům přináší?

Asi se shodneme, že nejefektivněji se učíme v reálných situacích, při řešení skutečných úkolů. To ve škole není možné vždy použít, dokumentární film je jedna z cest, jak svět přivést do třídy.

Může výuka filmem zapůsobit i jako prevence rizikového chování?

Věřím, že ano, rizikové chování je většinou následkem bezradnosti, strachu, problémů, se kterými si nevím rady. Dokumentární filmy otevírají diskuzi i na témata, která třeba zrovna tíží někoho ve třídě.

Eva ROKYTOVÁ

Foto: archiv Idy Vohryzkové

49 total views, 2 views today