Žáci se učí to, co nebudou nikdy potřebovat

Vyškrtal bych padesát procent současného obsahu učiva, říká ředitel smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblík. Ten je také členem expertního týmu projektu Strategie 2030+, který má definovat vizi, priority a cíle vzdělávací politiky. Jak se tedy dívat na školství blízké budoucnosti?

 Jaký je budoucí reálný obsah vzdělávání v rámci projektu Strategie 2030+?

Je nutné vzdělávat žáky a studenty tak, aby uspěli v osobním, profesním a občanském životě. Nikdo přesně neví, jaké nové pracovní pozice budou vznikat, tušíme však, co budou absolventi potřebovat. Nesmíme také zapomínat, že nemůžeme žáky a studenty vzdělávat jen jako budoucí zaměstnance, ale i jako živnostníky a podnikatele, kteří budou práci dávat jiným. K tomu všemu budou potřebovat dovednosti, které jim být úspěšní umožní. Ano, i teď jsou mnozí úspěšní, ale mnohdy nikoli díky systému vzdělávání, ale navzdory němu.

Je třeba vytvořit hutný, ale velmi střízlivý znalostní základ, na kterém budou absolventi stavět, naučit je myslet, analyzovat, argumentovat, tvořit, komunikovat, prezentovat, pracovat v týmu i tým vést. Považuji za nutné nezahlcovat žáky a studenty nepodstatnými informacemi, ohromným množstvím informací, ale ty podstatné opakovat, procvičovat a naučit žáky a studenty je aplikovat. Musíme také naučit žáky a studenty se učit, což však neznamená našprtat se informace na zkoušení nebo písemku. Umět se učit znamená dokázat se učit novým znalostem na základě těch již získaných. A dokážou to již i mnozí žáci základních škol. Příkladem budiž studenti, kteří k nám na střední školu přicházejí s velmi dobrými znalostmi v oblasti informačních technologií. Ty však nezískali v základní škole, dokonce ani neformálním vzděláváním, nýbrž samostudiem. A mnozí toho umí opravdu hodně.

Co je podle vašeho názoru prioritní učivo?

Za prioritní učivo považuji takové, které je potřeba pro pochopení dané problematiky a které potřebuje většinová populace. Další znalosti a dovednosti pak budou žáci a studenti získávat a rozvíjet v diferencované výuce, na základě svých vrozených schopností, na základě svého zájmu a talentu.

Uvedu jeden konkrétní příklad. V naší škole v oboru vzdělávání informační technologie učíme v odborné oblasti podle klasických předmětů do druhého ročníku, pak si studenti volí maturitní výběrový odborný předmět, druhý výběrový odborný předmět, seminář a studentský projekt, respektive maturitní projekt ve čtvrtém ročníku. Projekty konají všichni studenti, většinově ve skupinách. Jde o celoroční práci s obsahem, který musí mít další praktické využití, jinak dané téma nepovolím. Studenti v rámci školní části maturity skládají jednak zkoušku z maturitního výběrového odborného předmětu svého zaměření a za druhé z předmětu IT v praxi. V něm si prakticky opakují a rozvíjejí průřezové znalosti z prvních dvou ročníků z oboru. Všichni učitelé se s tím v diskuzi ztotožnili, pak se však jeden zeptal, jak budou předmět IT v praxi učit, zda se tam budou střídat. A já musel odpovědět, že přece v tomto předmětu se procvičují základy, které potřebuje znát každý absolvent naší střední školy, takže to může učit kdokoli z nich. Pokud ne, pak jsou jen dvě možnosti. Buď zařazené znalosti nepotřebují všichni, anebo jde o situaci, kterou raději nebudeme rozebírat.

Jste známý tím, že byste rád ve školních vzdělávacích programech škrtal. Co hlavně a proč?

Máte pravdu, rád bych škrtal v obsahu učiva, které je žákům a studentům předáváno. A to dost radikálně, já bych vyškrtal padesát procent současného obsahu. Důvodů je více. Předně jde o efektivitu výuky. Různé průzkumy ukazují, že si student za krátkou dobu po absolvování školy pamatuje z probírané látky jen velmi málo, uvádí se dvě až patnáct procent. I kdybychom však vzali horní hranici, jde opravdu o velmi nízkou efektivitu. Jiné výzkumy uvádějí, že pokud s informací nepracujeme aktivně alespoň šestkrát, neuloží se do dlouhodobé paměti, ale jen do paměti krátkodobé. Z té velmi rychle zmizí a již ji nikdy nevyvoláte.

Dalším důvodem je, že stále přibývají nové informace a nelze učivo stále jen navyšovat, žáci a studenti nejsou nafukovací. Za třetí je nutné vytvořit prostor pro kreativní práci učitele se žáky a studenty, pro diferenciaci výuky, kooperaci ve výuce, pro projektovou výuku. A v neposlední řadě je nutné změnit i formu výuky. Podle šetření České školní inspekce probíhá téměř osmdesát procent výuky formou tak zvané frontální výuky, kdy je jasná dominance učitele. Přitom škola již dávno není hlavním zdrojem informací, učitel by se měl změnit na mentora či průvodce vzděláváním, nezůstávat jen předkladatelem informací, které pak vyzkouší a studenti je úspěšně zapomenou.

Co učit místo vyškrtaného učiva?

Je třeba nechat prostor jak pro opakování učiva, aby s podstatnými informacemi žáci a studenti pracovali nejméně šestkrát, pro aplikaci probíraného učiva, pro jeho praktické využití, pro individuální práci s žáky, pro skupinové práce, pro projektovou výuku. Je také třeba změnit styl výuky, kdy zatím jde významně o předávání znalostí, ale je třeba se zabývat v potřebné míře dovednostmi, postoji a hodnotami. Na to vše teď není ve většině škol čas. Přitom ten prostor je nutné vytvořit, pokud chceme, aby se absolventi v budoucnosti prosadili ve stále rostoucí konkurenci a také byli úspěšní ve společnosti, která vypadá jinak než před desítkami let.

Je zeštíhlení školních programů i trendem projektu Strategie 2030+?

Rámcové vzdělávací programy stanovují pouze to, jakých kompetencí má žák či student dosáhnout, a učivo je toliko doporučené. Záleží tedy na konkrétní škole či učiteli, na jakém učivu a jakou formou dané znalosti a dovednosti žák či student dosáhne. A také v jakém předmětu. Ani to není závazné, předměty je možné spojovat, vytvářet nové, učit v souvislostech. Bohužel této možnosti většina škol nevyužívá, jak vyplynulo i z desítek konferencí, besed či workshopů, kterých jsem se od jara do současnosti zúčastnil.

Ano, cílem Strategie 2030+ je redukce obsahu učiva. Implementace již ale bude na jiných. Především na ředitelích a učitelích, neboť oni nakonec rozhodnou, jestli bude Strategie 2030+ úspěšná, či nikoli.

Jak chce projekt Strategie 2030+ změnit maturitní zkoušky?

Předně je potřeba, aby jakékoli testování, přijímací zkoušky na střední školy a také maturita odpovídaly Strategii 2030+, nikoli aby se obsah a forma vzdělávání přizpůsobovaly nastaveným testům. Anebo nechť se mu naopak přizpůsobují, pokud způsob hodnocení výsledků vzdělávání bude odpovídat potřebám pro občanský, osobní a profesní život. Myslíme si, že je třeba testovat nejen znalosti, ale také ve větší míře dovednosti, včetně dovednosti aplikovat nabyté znalosti v praxi. Totéž by mělo být i u přijímacích zkoušek na vysoké školy, ale o tom si rozhodují vysoké školy a na mnohých bohužel také vládne minulost.

Jak by se podle vás měla státní maturita realizovat? Bude v ní místo i na tolik diskutovanou matematiku?
Státní maturita by měla být realizována formou didaktických testů, další by mělo zůstat na školách. Osobně jsem také vždy podporoval, aby se konal didaktický test z matematiky pro všechny, ale vždy jsem říkal také pověstné „b“, tedy napřed musíme změnit výuku matematiky směrem k tomu, co potřebuje znát každý absolvent střední školy, co je mu užitečné pro život. Opět se zaměřujeme na kvantitu místo kvality a opět málo diferencujeme výuku. Ne každý přece bude vědcem, ne každý potřebuje tak rozsáhlé znalosti, kde se pracuje s abstraktními pojmy, které jsou pro mnohé nepochopitelné. Málo se pro názornost využívá obrovských možností moderních technologií. Věnujme se tomu, co potřebuje každý, tak zvaným kupeckým počtům, logice, argumentaci, analýze, hledání vhodných variant řešení. A kdo bude potřebovat více, ať se dobrovolně vzdělává v seminářích, výběrově volitelné matematice a podobně.

Maturita a celkové pojetí současné výuky českého jazyka je pak antireklamou na kulturu, na mateřský jazyk. Výsledkem je nenávist mnoha studentů k tomuto předmětu, a to včetně těch z humanitně zaměřených gymnázií. Žáci a studenti se učí věci, které nikdy nebudou potřebovat, a dokonce ani v případě, že se stanou novináři, spisovateli. A v jejich výuce se zanedbávají dovednosti, které potřebují všichni, tedy porozumění textu, dovednosti vyjádřit svou myšlenku, komunikovat, argumentovat, prezentovat.

Uvedu zase příklad. Jak je možné, že v naší škole drtivá většina studentů předmět český jazyk nemá rádo, hodně při zdi řečeno, a přitom jich desítky chodí pravidelně do divadla v rámci Klubu mladého diváka, ale chodí tam i samostatně, s nadšením se většinově vracejí z různých workshopů v rámci našeho partnerství s Národním divadlem, jsou nadšeni z různých divadelních představení, které hromadně absolvují? V čem je tedy problém? Nebylo by už na čase, aby se začalo využívat selského rozumu a abychom místo nenávisti v žácích a studentech vybudili zájem o mateřský jazyk, o kulturu, o četbu? Současným pojetím výuky a hodnocení toho však nedosáhneme. Tím jsem si zcela jistý a velmi mě to mrzí.

Táňa PIKARTOVÁ  

101 total views, 4 views today