Při prezentaci koncepce školství do roku 2030 ministr školství řekl, že víceletá gymnázia by se měla stát skutečně výběrovými školami. A z toho důvodu by se jejich kapacity podle ministrových slov „mohly omezit“.
Nepochybně si ale uvědomoval výbušnost i takto obezřetně volených formulací, a tak pro uklidnění téměř alibisticky dodal, že by tomu muselo předcházet jak zkvalitnění výuky na druhém stupni základních škol, tak i změny v dlouhodobých záměrech vzdělávání v krajích.
Nadšení po revoluci
Zřizování víceletých gymnázií bylo pro veřejnost a rodiče nesporně nejvýraznější změnou, k níž po listopadu 1989 ve školství došlo. U jejich vzniku byl první polistopadový ministr školství, Milan Adam. Pamětníci vzpomínali, jak na zasedání vedení ministerstva zcela nečekaně prohlásil: „Rozhodl jsem se zřídit víceletá gymnázia. Zařiďte to.“ Nepochybně uznávaný revmatolog, ale v oblasti školství přece jen spíše laik, vycházel z vlastního přesvědčení, že víceletá gymnázia v letech předmnichovské republiky byla nejen kvalitní, ale i prestižní a že by tedy jejich obnovení bylo v nových poměrech pozitivní.
Zřizování víceletých gymnázií přitom plně odpovídalo politické situaci a odpovídalo i náladám sdíleným tehdejší společností. Navíc šlo o rychlou a viditelnou změnu vytvářející představu o rozhodném vykročení správným směrem. Tím, že zcela chyběla byť i sebeskrovnější analýza možných dopadů na perspektivu a další rozvoj celého školství, se nikdo nezabýval. Také současné kritické hlasy, že víceletá gymnázia prohlubují nežádoucí nerovnosti ve vzdělávání, prakticky vůbec nezazněly. Obecně převládala představa, že v nových, svobodných podmínkách se otevírá možnost vzdělávání všem dětem a bude pouze na nich, jak této možnosti využijí.
Rychlý nárůst kapacit
Rychlý, až překotný růst víceletých gymnázií, která vznikala jako pěti-, šesti-, sedmi- i osmiletá, ponechalo ministerstvo školství bez jakékoliv regulace živelnému rozvoji. Rodiče tuto situaci vítali, protože měli stále před očima výrazné poddimenzování kapacit gymnázií v letech totality spojené s hrozbami, že jejich děti nebudou na gymnázium přijaty.
Nevznikala ale pouze nová víceletá gymnázia. I řada stávajících čtyřletých gymnázií volila cestu proměny na víceletá. Jejich ředitelé citlivě vnímali nejen mediální protežování víceletých gymnázií, ale při pohledu na klesající počty dětí v jednotlivých populačních ročnících chtěli získat žáky pro svoji školu již s určitým předstihem a nečekat až na ukončení jejich docházky do základní školy. Často argumentovali i tím, že v nižších třídách gymnázia si své žáky lépe připraví, než to zatím dělá základní škola.
Spokojení rodiče
Rodiče vznik a existenci víceletých gymnázií v podstatě bez jakýchkoliv výhrad a připomínek vnímali pozitivně. Kapacita gymnázií a tím i šance na přijetí se výrazně rozšířily. Navíc víceletá gymnázia se stávala pro mnoho rodičů nejen žádaná, ale i považovaná za jedinou možnou a kvalitní vzdělávací cestu jejich dětí. Vzhledem k tomu, že na víceletá gymnázia se v podstatě nehlásili žáci, kteří by neměli zájem studovat, staly se brzy třídy těchto škol především shromaždištěm žáků, jejichž rodiče projevovali o vzdělávání svých dětí zvýšený zájem. Někdy byl zájem rodičů o víceletá gymnázia ale i výrazem určitého snobství. Společným tlakem rodičů, maximální mediální i politickou podporou na regionální úrovni a chybějící koncepční politikou ministerstva školství docházelo k postupnému navyšování kapacit víceletých gymnázií, která tak ztrácela svůj původní smysl v jejich výrazné výběrovosti.
Rozpačití učitelé
Zatímco rodiče vznik a existenci víceletých gymnázií vítali, mezi samotnými učiteli tomu tak nebylo. Dalo by se konstatovat, že u mnoha z nich byl vztah k víceletým gymnáziím ambivalentní. Oceňovali sice jejich obecný přínos, kdy tyto školy podstatně navýšily kapacity ostudně poddimenzovaných gymnázií v letech totality a v mezinárodních srovnáních vylepšovaly naše školské statistiky, ale obzvláště učitelům základních škol se nijak nelíbilo, že víceletá gymnázia v podstatě vykrádají jejich školní třídy. Nejenže jim odebírala nejlepší žáky, tedy takové, kteří výrazně zvedali celkovou úroveň třídy, ale v tehdejším systému financování byla vlastně jejich škola za kvalitní výuku trestána. Čím více jejich žáků odešlo na základě úspěšných přijímacích zkoušek na víceletá gymnázia, tím větší byly finanční ztráty, protože škola dostávala peníze podle počtu žáků.
Jednoduchá situace nebyla ani v pedagogických sborech původních čtyřletých gymnázií, která se iniciativně transformovala na víceletá. Mnozí učitelé, kteří prakticky celý život učili na gymnáziu starší žáky, neměli zájem a chuť učit nyní i v nižších třídách. Mnohdy přitom měli i opodstatněné obavy, že by to vlastně ani dobře neuměli. Řada ředitelů si byla těchto problémů vědoma, a proto se nijak netajili tím, že mají ve škole v podstatě dva sbory, jeden pro vyšší a jeden pro nižší třídy gymnázia.
František MORKES
Zhruba před dvaceti lety, kdy se o víceletých gymnáziích začalo intenzívněji uvažovat a diskutovat a kdy začala být stále větší pozornost věnována narůstajícímu problému nerovnosti ve vzdělávání, přišlo ministerstvo školství s návrhem školského zákona, v rámci něhož měla být víceletá gymnázia zrušena. Návrh, který byl spíše úřednickým než koncepčním řešením, byl ovšem velmi rezolutně odmítnut.
Jestliže dnes v předkládané koncepci rozvoje školství do roku 2030 se hovoří pouze o tom, že by se kapacity víceletých gymnázií „mohly omezit“, je to jistě pokrok. Ovšem to, že takové omezení je ještě podmiňováno zlepšením výuky na druhém stupni základních škol, je v podstatě alibistické. Kdo a jak bude posuzovat „zlepšení výuky“? A o kolik by se měla ta výuka zlepšit, aby k omezení došlo?
A jestliže ministr hovoří o tom, že by se „mohly omezit kapacity“, co se za tím skrývá? Omezit kapacity by se mohly zrušením některých škol. Ty jsou ale zřizovány kraji a nepochybně by proto taková snaha narazila. Mohly by se kapacitně omezit počty přijímaných – ale i to by opět negativně zasáhlo vedle rodičů i učitele.
Nezbývá proto než se domýšlet, že v otázkách koncepce rozvoje školství do roku 2030 je sice o víceletých gymnáziích ve správné a dobře myšlené míře hovořeno, ale s realizací se zřejmě příliš nepočítá.
