Oblíbená herečka Veronika Žilková není dnes jen manželkou velvyslance ČR v Izraeli Martina Stropnického, ale – jak se ostatně dalo i předpokládat – nezahálí ani tady a založila zde českou školu.
Děti, které žijí v různých částech Izraele a mají české kořeny, díky této škole přišly do kontaktu s českým jazykem a vybudovaly si i nová přátelství.
Jak se vám, paní Veroniko, žije v Izraeli?
Krásně. Izrael je země, kde si všichni váží každého dne. Většina ze zakladatelů státu přežila holocaust, a tak životní radost je tady všudypřítomná. Nezáleží jim tolik na věcech jako Evropanům. Mají rádi pikniky a večer si donesou židličky do parku nebo na pláž, vyndají krabice s jídlem a společně na trávě večeří.
Prvního srpna jste v Tel Avivu založila českou školu. Co vás k tomu vedlo?
Česká škola v Izraeli vznikla na základě dlouhodobé potřeby českých občanů, kteří založili rodiny se svými izraelskými partnery a rozhodli se pro trvalý život v Izraeli. Jedná se o volnočasovou výuku pro děti od dvou do patnácti let. Výuka probíhá dvakrát měsíčně, vždy v sobotu, a navštěvuje ji přibližně sto dětí. Sama bych však na to nestačila – s kolegyněmi Monikou Boržíkovou, Kateřinou Lepší Elbaz a Dianou Weinberg jsme tak společnými silami založily první českou školu na Blízkém východě.
Kdo je jejím zřizovatelem a jaké jsou její hlavní cíle?
Škola vznikla spontánně a vlastně díky sociálním sítím. Napsalo mi pár maminek na Facebook, že mě znají z televize a jestli jim můžu poradit s výukou češtiny. Na první setkání jsem čekala dvě maminky a pár dětí. Sešlo se nás přes padesát a teď už se nás schází dvojnásobek.
Máte výuku rozdělenou také na školní stupně?
Máme školku, první i druhý stupeň. Děti jsou rozdělené podle věku, ale mnohdy mají velmi rozdílnou jazykovou úroveň. Dá to zabrat, udržet pozornost všech najednou. Abych je motivovala k mluvení česky i po návratu do jejich domovů, otevřela jsem i třídu pro jejich izraelské tatínky a vytvořila jsem jim z legrace slabikář, kde místo dětských obrázků mají fotky modelek. A podle nich se učí nos, pusa, oči, uši. Moc je to baví.
Cílem školy je vytvořit a upevnit vztah dětí k české kultuře, tradicím a jazyku. Tato setkání pomohou dětem upevnit vztahy i s rodinnými příslušníky, kteří žijí v České republice. Když pak přijedou na prázdniny za babičkou a dědou, nebudou mít problém se s nimi domluvit. Česká škola se také zapojila do české výtvarné soutěže Šťastné stáří očima dětí, kterou pořádá – ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí – Asociace poskytovatelů pečovatelských služeb. Děti většinou malovaly své české babičky a dědy. Jsme rádi, že jsme tak měli první česko-izraelský projekt. Všechno děláme jako dobrovolníci bezplatně a spadáme pod místní krajanský spolek. Školku vede Kája, která je vystudovaná učitelka mateřské školy, pak se přivdala do Izraele a nyní u nás učí zadarmo. Podobný příběh má i paní učitelka z prvního stupně.
Kromě toho, že jste školu založila, tak se bezesporu i vy podílíte na výuce.
Já jsem si vzala na starost druhý stupeň. Učíme se hrou, nacvičujeme pohádku. Někdo umí česky dvacet slov, jiný se i obstojně domluví a někdo je v češtině schopen i přečíst pár vět. Hebrejské písmo je jiné.
A proč jste vytvořila ten český slabikář pro izraelské táty?
Děti kolem sebe slyší pořád hebrejštinu a doma se mluví česky málo. Proto jsem začala i s výukou otců. Otcové se totiž v Izraeli mnohem víc podílejí na výchově dětí. Na pískovišti vidíte většinou samotného otce, jak s přehledem sám zvládá i pět dětí. Vyučování trvá dvě hodiny jednou za čtrnáct dnů a to je docela málo. Děti se sjíždějí z celého Izraele. Velmi si vážím vůle i nasazení celých rodin. Je to dojemné, že jedou sto kilometrů tam a sto zpět jen proto, aby dvě hodiny slyšely češtinu.
Jaké máte nejbližší plány?
V lednu oslavíme rok od prvního neoficiálního setkání české školy. Přiletí nám zahrát loutkářka a spisovatelka Marka Miková a děti poprvé půjdou v Tel Avivu na české dětské divadlo. A v lednu také začne výuka na dalším místě – v Jeruzalémě. Pro děti z ortodoxních rodin to bude v pátek, protože kdo opravdu drží sobotu – šábes –, tak ten den nesmí ani telefonovat, a ani řídit auto. V sobotu je v Izraeli vše zavřeno a nejezdí veřejná doprava.
Kdyby došlo k přemístění českého zastupitelského úřadu do Jeruzaléma, jak moc by to ovlivnilo chod školy?
Nijak. Škola je krajanská aktivita mimo ambasádu.
Navštěvuje školu i vaše čtrnáctiletá dcera Kordula?
Nenavštěvuje, protože umí česky obstojně. Vzhledem k tomu, že se učí u nás v rezidenci, tak v sobotu ani neopouští svůj pokoj. Je tady opravdu rozruch a ona je introvert. Výuka probíhá na zahradě, na terase, v rezidenčním oficiálním prostoru.
Avšak denně navštěvuje základní školu ve zdejší americké škole. Jak jí to jde v cizím jazyce?
Je velmi statečná a nemá to lehké. Americká angličtina je hodně jiná. Já se domluvím anglicky dobře, ale přízvuku jejích spolužáků a učitelů vůbec nerozumím. Učí se chemii, algebru – to je na porozumění těžké i v češtině, natož v angličtině. Mají i jiné předměty než v Čechách, třeba sborový zpěv nebo dramatickou výchovu, a také každý den tělocvik. Obecně mi ale přijde americká škola snazší. U nás je ve výuce víc drilu a tady se klade důraz na projekty a samostatnou činnost. Učitelé v dětech hodně podporují sebevědomí a důvěru ve vlastní síly. Proto jsou pak Američané často úspěšní. Věří si. To mi v Čechách chybí.
Jaká je izraelská škola a jak se její přístupy k žákům liší od škol u nás?
Například učitelé nesmějí děti stresovat a od čtvrté třídy leckde nedostávají domácí úkoly.
Co je míněno tím nestresovat děti?
Izraelci děti podporují a netraumatizují. Děti jsou tady klidné a rodiče taky. Mají pohodu jako životní styl. Přesto z nich vyrostou výjimeční vědci například v oboru HT technology. Na ortodoxních školách se děti neučí mnoho předmětů. Myslím, že třeba fyzika a chemie tam není. Naopak se učí číst z Bible.
A co ještě dalšího nám prozradíte z izraelské školy?
Tak třeba to, že učitelka na střední škole klidně ráno uvaří ve třídě studentům kávu. Děti učitelky oslovují křestním jménem. A když někdo z psychických nebo zdravotních důvodů potřebuje asistenta pedagoga, tak ten s ním sedí i na potítku u maturity.
Od kolika let děti pijí kávu?
To nevím. V americké škole je naopak zakázaný prodej Coca-Coly a také se tam nesmí nosit do školy kvůli alergii cokoliv, co obsahuje oříšky. A hodně se dbá na zdravou výživu.
Jsou vztahy dětí ve škole podobné jak u nás?
Američané hodně podporují mezi dětmi přátelství. Mají kolektivní sporty, školní kapely, sbory. Dětem naslouchají a neshazují je.
Máte s manželem stejný názor na výchovu dětí?
Já jsem určitě tolerantnější. Manžel je přísný.
Stále hrajete v českých filmech a seriálech. S manželem milujete divadlo a to vám v Izraeli musí chybět. Nezaložíte české divadlo?
Už jsem založila. Ale není to české divadlo. Existuje tady organizace partnerů diplomatů. Jsou to zároveň rodiče Kordulčiných spolužáku z americké školy. Oslovila jsem je a jsou moc nadšení. Zkoušíme amatérsky Shakespeara v originále: Much ado about nothing (Mnoho povyku pro nic). Přijeďte na premiéru, budeme hrát ve školním divadle svým puberťákům. Ti budou koukat.
Eva ROKYTOVÁ