Nový systém financování škol se rodil těžko. Jak bude fungovat a zda bude dostačující, ukáže čas. O realitě financování regionálního školství hovoříme s prezidentem Asociace ředitelů základních škol Michalem Černým.
Jaká je aktuální situace ve financování regionálního školství?
Na tuto otázku se v tuto chvíli opravdu těžko odpovídá, protože právě startuje nový systém financování. My doufáme, že přinese změny k lepšímu, ale moudřejší budeme touhle dobou za rok. Nyní nemá žádný smysl se nějak příliš radovat, ale ani vykřikovat, že je všechno špatně. Systém se mění po velmi dlouhé době. Pokud jde o platy, učitelé na tom v roce 2019 byli nejlépe za mnoho let. Chtěl bych připomenout, že průměrný plat je součet všech platů za rok, včetně odměn, vydělený dvanácti, ne plat za jeden konkrétní měsíc, což si lidé často neuvědomují a jsou úplně zbytečně naštvaní. Nicméně výrazný nedostatek kvalitních učitelů, hlavně v některých regionech, svědčí jasně o tom, že to pořád nestačí. To není nevděk, to je konstatování faktu.
Jak moc se liší realita financování školství od proklamací?
Proklamace byly různé a vzájemně se lišily. Něco jiného říkal premiér, něco jiného jsme slyšeli od pana ministra nebo z poslanecké sněmovny. Je třeba jasně říct, že to, co slíbil v lednu pan premiér, splněno nebylo. Politici by měli slibovat jen to, co mohou splnit. Proto došlo k té absurdní situaci, že učitelé paradoxně stávkovali v roce, kdy si vydělali nejvíc peněz.
Jak se dívá Asociace ředitelů základních škol na financování regionálního školství, co změnit k lepšímu?
Základem financování školství jako celku je procento HDP, které stát na školství vynakládá. V tomto směru je Česká republika na jednom z posledních míst mezi zeměmi OECD. Priority jsou bohužel takové, že vysoce nadprůměrné prostředky náš stát naopak vynakládá třeba na stavbu a opravy silnic nebo energetiku. Na školství se u nás vynakládají zhruba čtyři procenta HDP. Průměr vyspělých zemí je přitom více než pět procent. Naše asociace je jednou z organizací, které na tento problém dlouhodobě poukazují. Navýšení prostředků samo o sobě samozřejmě kvalitu českého školství nezlepší, ale je pro toto zlepšení jednou z nutných podmínek, nikoli podmínkou postačující, podívejte se, jak často vypadají ony nadfinancované silnice.
Mají zřizovatelé, kraje nebo města snahu dát školám peníze, které potřebují?
Ano, naši členové potvrzují, že mnoho krajů i obcí letos školám pomohlo, třeba Praha přidala ze svého na platy učitelů jednu miliardu. Bohužel to není systematické a není to všude.
Jsou někde místa, kde školy zápasí se zřizovateli?
Ano, hlavně na malých obcích je to často o osobních vztazích. Po každých obecních volbách se situace může změnit k lepšímu i k horšímu.
Je situace ve financování lepší ve větších městech, nebo v obcích?
Tohle se hodně liší. Obecně platí, že ve velkých městech je spolupráce více profesionální, v malých obcích se hodně odvíjí od mezilidských vztahů. Podle toho to tam může být lepší i horší.
Co by asociace, resp. vy sám osobně, změnila na financování regionálního školství?
Uvidíme, jak se osvědčí reforma. Zatím se nedaří systémově financovat některé pedagogické i nepedagogické pozice, jako jsou třeba školní psycholog nebo správce IT. Otazník visí nad financováním nepovinných předmětů. Určitě se toho objeví víc, ale osobně bych dal té reformě šanci. Její velkou devízou by měla být větší spravedlnost, učitelé ve srovnatelných školách napříč republikou by měli být placeni přibližně stejně, což za předcházejícího systému rozhodně neplatilo.
Jaká je perspektiva pro komfortní financování regionálního školství?
Základem by bylo těch nejméně pět procent HDP na školství. Naše asociace mimochodem už loni v březnu navrhovala šest procent. Samozřejmě navrhovat a prosadit jsou dvě různé věci. Je potřeba o tom neustále mluvit a připomínat to.
Táňa PIKARTOVÁ