Státní maturita se stala obávaným strašákem. Nejen pro žáky a učitele, ale dnes i pro Cermat a ministerstvo školství. Vyrostlo z ní osmileté dítě, které nikoho příliš neposlouchá a pořád vzdoruje.
Nabízí se otázka, zda její zamýšlené dílčí proměny mohou zásadně vylepšit její současnou podobu. Zda blížící se a již schválené povinné zkoušky z matematiky a cizího jazyka poopraví její pošramocenou pověst. A hlavně zda v ní současní žáci vůbec obstojí.
Konečně si přiznejme, jak to s maturitou ve skutečnosti je. Nejdřív jsme chtěli, aby ji získávalo co nejvíce mladých lidí. Čím více, tím lépe. Kosa však brzo padla na kámen. Pozorný vnímatel českého školství dobře ví, že u nás dávno zvítězila kvantita nad potřebnou kvalitou vzdělání. Počet neúspěšných maturantů se zvyšoval a tento trend dosud trvá. Draze státem vyvzdorovaná a nákladná zkouška dospělosti nenaplnila očekávání zlepšených vzdělávacích výsledků. Naopak. Nejen žáci začali dělat chyby. Cermat a jeho vedení znervóznělo. Je s podivem, že téměř všichni včetně ministerstva školství hledají zásadní chyby výhradně uvnitř maturitního mechanismu, v jeho nastavení a způsobu vyhodnocování. Málokdo však spatřuje pravou příčinu potíží v samotných žácích. Mnozí z nich bez jakéhokoli přičinění pohodlně usedli do středoškolských lavic s přesvědčením, že jim zkouška dospělosti spadne přímo do klína. Nestalo se! Stát se rozhodl, že se maturita už nebude rozdávat. Najednou propuklo všeobecné zděšení.
Přiznejme si, že maturita nikdy neměla být snadná zkouška pro každého. Studijní předpoklady nejsou nikomu dány shůry. Je třeba, aby se dosud málo úspěšní žáci konečně začali pořádně učit, v pravém slova smyslu vzdělávat se, soustavně se připravovat do hodin, být aktivní a plnit si všechny úkoly i nad rámec běžných povinností.
Opakovaně měnit podobu maturity jen proto, že mnozí žáci nedosahují potřebných výsledků, nadále snižovat její náročnost a ustupovat od již schválené povinné matematiky je další krok do prázdna. Maturita se nemůže donekonečna přizpůsobovat málo pracovitým a snaživým žákům.
Roman KANTOR