Kateřina Mayerová (35) pracuje jako školní psycholožka a částečně též jako speciální pedagožka v Základní škole v Resslově ulici v Praze. Denně je tak v kontaktu se žáky školy, s vyučujícími, s vedením školy. Mimoto běžně komunikuje s rodiči dětí a podle potřeby i s dalšími institucemi. Práci školní psycholožky přiblížila v následujícím rozhovoru.
Jaké problémy z titulu funkce školní psycholožky řešíte nejčastěji?
Osobnostní, rodinné a obecně vztahové – jedno s druhým obvykle souvisí.
Popište mi jeden váš pracovní den ve škole.
Moje práce je hodně různorodá a částečně se odvíjí od aktuálního dění na škole. V zásadě se ale dá říci, že část mého dne vždy tvoří individuální či skupinové reedukace s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami a další část individuální psychologické konzultace. Součástí reedukací bývají i přípravy na ně, ze všech sezení si poté dělám relativně podrobné poznámky. Nějaký čas vždy strávím také komunikací s vyučujícími či vedením školy, zvláště když je třeba dohodnout se na společném postupu. A typicky jsem v kontaktu i s rodiči dětí. Funguji tak vlastně na škole jako určitá „spojka“.
Máte rovněž spolupracovat s vyučujícími při „vyhledávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami“.
Ano, toto je součástí především mé práce jako speciální pedagožky. Jedná se o děti, které jsou z nějakého důvodu školně znevýhodněné a mají nárok na specifický/individuální přístup. Konkrétně se může jednat například o poskytnutí většího množství času v písemném projevu, upravené zadání testů, využití názorných pomůcek či výše zmíněné speciálněpedagogické reedukace. V tomto smyslu spolupracuje škola s pedagogicko-psychologickou poradnou, kde je možno nechat děti vyšetřit a případně diagnostikovat. Smyslem této činnosti je předejít tomu, aby tyto děti ve škole selhávaly.
Co s mimořádně nadanými žáky, kteří se ve škole nudí?
Základem je přizpůsobit jim hodiny právě tak, aby se nenudili. A k tomu je samozřejmě opět potřeba znát jejich konkrétní potřeby a nastavení. Osobní zkušenost s tímto typem znevýhodnění však zatím nemám.
Objasněte mi, co to znamená, když zjišťujete sociální klima ve třídách?
Jedná se vlastně o proniknutí do atmosféry dané třídy, tedy zejména do vztahů mezi spolužáky a spolužačkami, kteří ji vytvářejí. Základní povahu kolektivu lze zpravidla odhadnout již při krátkodobém kontaktu se třídou, detailnější obraz získávám dlouhodobějším pozorováním, prostřednictvím kolektivních aktivit či s pomocí speciálně vytvořených dotazníků.
Co se týče třídní atmosféry, také se máte ve spolupráci s třídními učiteli a učitelkami podílet na tom, aby byla především pozitivní. Jak toho lze dosáhnout?
Aniž bych je k tomu musela nějak speciálně vést, vyučující naší školy si velmi zakládají na tom, aby se děti u nás cítily dobře. Proto si s nimi mimo výuku i hodně povídají a mívají s nimi vztahy založené na skutečném zájmu a důvěře. Již to samo o sobě dělá mnoho. Jakékoliv vztahové konflikty se řeší ihned, děti se učí vzájemně se respektovat. Často se také účastní nejrůznějších mimoškolních aktivit, které nabízejí více prostoru pro podporu jejich kolektivity. Zejména na druhém stupni jsou poté realizovány tzv. třídnické hodiny, kterých se často účastním i já osobně, kde jsou vztahy mezi dětmi, případně mezi dětmi a vyučujícími, otevřeně diskutovány.
Podáváte poradenskou konzultaci dítěti, které vás samo vyhledá?
Určitě ano, ale pokud bych s ním měla do budoucna navázat pravidelnou spolupráci, potřebuji k tomu souhlas jeho rodičů.
Jak moc se na dětech projevuje skutečnost, že často pocházejí z rozvrácených rodin?
Nelze jednoznačně mluvit za všechny, každé dítě nese rozchod rodičů jinak. Navíc jejich případné obtíže typicky nepramení přímo z faktu, že rodiče spolu přestali žít. Mnohem více obvykle trpí tím, když se mezi sebou nejsou schopni dohodnout.
Mají tyto děti zhoršený prospěch?
Za zhoršeným prospěchem obvykle stojí nějaká osobní nepohoda. Stejně jako dospělí, i děti, pokud mají hlavu plnou starostí, se hůře soustřeďují na práci. Což se na školním prospěchu určitě projevit může. Ale neřekla bych, že dítě z rozvrácené rodiny rovná se automaticky zhoršený prospěch, to by bylo příliš zjednodušené.
Jak velké téma je ve škole šikana? Mám především na mysli tu mezi žáky.
To je zajímavá otázka. Na jednu stranu si stojím za tím, že se u nás na škole šikana vlastně nevyskytuje. Myšleno taková ta „učebnicová“, určitým náznakům a občasnému „zaškodění“ se asi vyhnout nelze. Na stranu druhou však škola věnuje dost času a energie její prevenci i jakýmkoli projevům, které by ji signalizovaly. Takže velkým tématem vlastně není – i je.
Na druhé straně existuje i šikana vyučujících od dětí a jejich rodičů. Jak se učitel vlastně může bránit, jak se s tím má srovnat?
Nevím o tom, že by měl u nás někdo z vyučujících takovou zkušenost, ale ta situace samozřejmě nastat může. Zde je asi potřeba, aby si to poškozený nenechal pro sebe a svěřil se s tím někomu z kolegů či kolegyň a především pak vedení školy. Takovému typu problému lze čelit pouze společnými silami.
Je u vás důležitým tématem i tolik diskutovaná inkluze?
Vlastně si nemyslím, že by se to naší školy až tak dotklo, neboť určitá inkluze zde probíhala již dávno před tím, než byla „nařízena“. Mně osobně se nelíbí některé atributy, které s sebou inkluze v aktuální podobě přináší, ale na naší koncepci se reálně vlastně nic moc nezměnilo.
Zřejmě musíte řešit i multikulturní problematiku…
Ano, denně – přibližně pětina dětí v naší škole pochází z cizojazyčného prostředí a není vždy jednoduché je začlenit mezi ostatní, zvláště pokud například vytrvale odmítají mluvit česky. Vlastně by se dalo říci, že tato problematika je v naší škole mnohem palčivější než celé téma inkluze.
Eva ROKYTOVÁ