Školství třicet let po listopadu

Vzpomínky na polistopadové změny

 

Listopadové události v roce 1989 ukončením totalitního období výrazně změnily i podobu našeho školství.  Od těchto změn uplynulo již celých třicet let. I současný ministr školství prožíval listopad 1989 jen jako jedenáctiletý žák základní školy. Je proto dobré některé věci si připomenout.

Základní legislativní změnou v oblasti regionálního školství bylo zrušení povinné desetileté školní docházky a její zkrácení na devět let. Současně byla prodloužena osmiletá základní škola na devítiletou. Byla tak odstraněna totalitní anomálie, kdy při desetileté povinné docházce byla základní škola osmiletá a žáci museli povinnou docházku dokončovat na některé střední škole. To umožňovalo, aby žáci nepřijatí na některou vyžadovanou střední školu byli na podkladě úředního rozhodnutí „přiděleni“ například na nenaplněný učební obor, kde museli absolvovat zbývající dva roky povinné docházky.

Angličtina místo ruštiny

Stejně razantním opatřením bylo odstranění privilegovaného postavení ruštiny, včetně její povinné maturitní zkoušky. Ruština se měla stát pouze jedním z moderních jazyků, které měly školy nabízet.  Administrativně zdánlivě jednoduché opatření nebylo však stejně jednoduše realizovatelné. Objevil se vysoký nadbytek učitelů ruštiny, zatímco učitelů ostatních cizích jazyků byl výrazný nedostatek. Došlo proto k masové rekvalifikaci učitelů ruštiny, neboť se předpokládalo, že u zkušených a kvalifikovaných jazykářů by neměla rekvalifikace narážet na nepřekonatelné překážky.

Změna bez rozmyslu

Polistopadové změny byly realizovány v podstatě za pochodu a nemohly se opřít o žádné analýzy dosavadního vývoje či současného stavu. Znamenalo to, že byly cíleně zaměřeny tak, aby odrážely momentální nálady a vycházely vstříc obecně prezentovanému a široce vyslovovanému požadavku na změnu. Obecně požadovaná změna byla přitom absolutizována a ztrácela se představa, že každá změna má smysl pouze tehdy, pokud změní anebo vylepší dosavadní stav. Mnohé diskuze o směru i vlastním obsahu transformace školství se poměrně brzy začaly měnit v mocenské střety, jistě ovlivněné i bojem o finanční prostředky či nejrůznější osobní pozice. Poměrně nešťastné přitom bylo, že i sebemenší odchylky od obecně a politicky aplaudované linie na pronikání tržních vztahů do školství, na rozvoj a maximální podporu soukromého školství či na řadu dalších otázek a problémů bývaly zhusta zpolitizovány a označovány za postkomunistické či nepřípustně levicové.

Systém pokus–omyl

Zatímco s obecným přesvědčením o nutnosti změn nikdo nepolemizoval, odpověď na otázku, jaká by měla být nová škola, nikdo přesně neznal. Bylo to nešťastným důsledkem nejen dlouholeté totalitní izolovanosti a neznalosti vývoje školství v demokratických zemích, ale i přetrvávající averze k léta pěstované a ideologií naplněné socialistické pedagogické vědě, z níž po listopadu nevystoupila žádná osobnost, která by měla obecnou a neformální autoritu. Místo spojení sil při úsilí o změnu školy došlo spíše k atomizaci, v níž různé odborné, ale i lobbistické skupiny hledaly cestu vpřed pouze podle svých představ. Popravdě je zapotřebí konstatovat i to, že ne vždy a ne na všech rozhodujících pozicích byli se školstvím obeznámeni kvalifikovaní odborníci. Do toho zasahoval jako vážný faktor i čas, protože nebylo možné čekat. Řada věcí byla proto realizována systémem pokus–omyl, přičemž náprava omylu bývala mnohdy časově odsunována anebo omyl nebyl – anebo nechtěl být – vůbec rozpoznán. Ze současného pohledu šlo o vývoj pochopitelný a vysvětlitelný. Nejsem ale přesvědčen o tom, zda také omluvitelný.

Pedagogické pokusnictví

První změny probíhaly tím nejméně šťastným způsobem, v podstatě tak, že veškerá odpovědnost se přesunula na učitele. Oficiálně se řeklo, že se ruší závazné osnovy, že se nemají používat totalitní učebnice z dějepisu a občanské výchovy a že i v ostatních učebnicích je nutné eliminovat přebujelou ideologizaci. Veškerá práce spojená s obstaráním nových, přijatelných textů však byla ponechána na učitelích. Nové postavení učitelů, kteří měli učit „podle svého svědomí a metodami, které si sami stanoví“, bylo na první pohled významnou demokratickou změnou. Současně však bylo i prvním krokem k rozkolísání jakéhokoliv řádu věcí, který by měl být každému školskému systému vlastní. Ministerstvo školství, na jehož činnost by se nejlépe hodil termín „nezúčastněný alibismus“, pokulhávalo bez jakékoliv koncepce za během událostí a pouze úřednicky vyřizovalo vznášené požadavky jako „experiment“. Otevíralo tak dveře nejen seriózně vedeným snahám o změnu, ale i jakémukoli pedagogickému pokusnictví.

Snižování požadavků

Při snaze vytvořit ve školách novou, přátelskou atmosféru docházelo – mnohdy pod vlivem silného tlaku rodičů – k falešné, pedagogicky zcela nesmyslné a nepochopené interpretaci Komenského zásady „škola hrou“, zdůrazňující pouze úsměvnou hravost spojenou i se snižováním výukových požadavků. Jakýkoliv důraz na znalosti a jejich osvojování byl přitom mnohdy vnímán a četnými sdělovacími prostředky prezentován jako nepřípustný a neakceptovatelný pozůstatek zbytečného učení a bezduchého memorování z let totalitního školství.  V širokém společenském diskurzu se při odmítnutí socialistické výchovy v totalitním školství prosadila i teze, že úkolem školy by měla být pouze výuka, zatímco výchova by byla úkolem rodiny. Zdůrazňování významu a vlivu rodiny se projevilo i ve výrazném snížení počtu mateřských škol a do nich chodících dětí (1989/90 – 7 328 škol s více než 406 000 dětmi; 1993/94 – 6 601 škol s 383 000 dětmi).

Víceletá gymnázia

Obecná a usilovná snaha školu měnit byla realizována nejen co nejrychleji, ale především formami a způsoby, které by nevyvolávaly žádný odpor veřejnosti, ale které by byly spíše aplaudovány. To vedlo ke skutečnosti, že řada změn byla pro odbornou veřejnost značně překvapivá, mimo jiné i tím, že připomínala spíše návrat do překonané minulosti, byť tato minulost byla ve své době úspěšná. Typickým příkladem takovéto změny bylo zavedení víceletých gymnázií. Rozhodnutí o zřízení víceletých gymnázií bylo věrným odrazem politické situace a nálad sdílených tehdejší společností. Podpůrnými argumenty byly dlouholetá totalitní zkušenost s omezenými a poddimenzovanými počty studijních míst na gymnáziích a poukazování na naše zaostávání v počtech studentů gymnázií za vyspělými zeměmi. Protežovaná a mediálně vyzdvihovaná víceletá gymnázia se stala i jistým módním hitem, výrazem snobství a středobodem zájmu mnoha rodičů, kteří je považovali za jedinou možnou i nejlepší vzdělávací cestu pro své děti.

Zrušíme je tedy?

Když se již po několika letech stala otázka víceletých gymnázií jedním z nejvíce medializovaných a diskutovaných problémů, odhalila se nejen nekoncepčnost provázející jejich vznik i nijak řízený rozvoj, ale také nechuť řešit jejich problém jinak než typicky úřednickým přístupem. Ministerstvo školství jako smutný výraz své nekoncepčnosti a nepochopení celé situace předložilo v návrhu školského zákona návrh na jejich plošné zrušení. To ovšem již řada víceletých gymnázií prokazatelně patřila k tomu nejlepšímu v celém školství.

Expanze počtu škol

Bezprostředně v prvních polistopadových letech došlo k výraznému kvantitativnímu rozvoji školství a k jeho nové diverzifikovanosti. Zatímco ve školním roce 1989/90 bylo v celé ČSR 212 gymnázií, o tři roky později jich bylo již 324. Ještě k výrazně většímu kvantitativnímu rozvoji pak došlo v oblasti středních odborných škol. Těch existovalo ve školním roce 1989/90 v Československu 375, o tři roky později jich bylo 742. K největšímu kvantitativnímu rozvoji došlo u bývalých středních ekonomických škol, které začaly již fungovat pod novým označením jako obchodní akademie. Z původního počtu 87 se jejich počet navýšil na 159, z nichž 61 bylo soukromých. Jejich zcela mimořádný nárůst byl nejen určitou odpovědí na rozvoj soukromého podnikání, ale značnou roli hrály i další důvody. Patřila k nim poměrně levná výuka, zdůraznění žádané jazykové a počítačové přípravy, větší možnosti pomaturitního studia a také téměř magická módnost slov „management“ či „podnikání“, které řada škol vtělila přímo do svého názvu. Obecně vnímané a zájemci o studium pozitivně přijímané bylo i ostentativní upozadění matematiky v učebních plánech.

Nárůst přihlášek na univerzity

Po listopadu 1989 se výrazně změnil i systém přijímání na vysoké školy. Bylo zrušeno nařízení, že uchazeč si může podat k vysokoškolskému studiu pouze jedinou přihlášku. To se samozřejmě odrazilo v dramaticky stoupajících počtech přihlášek k vysokoškolskému studiu.  Zatímco v letech totality si mohl každý uchazeč podat pouze jedinou přihlášku – a ve vlastním zájmu se tedy i pro zvolenou fakultu profiloval –, v nových podmínkách si uchazeči podávali přihlášky i tam, kde studovat nechtěli. Paralelně s tím se nově objevilo to, co bychom mohli nazvat „zkouškovou turistikou“, kdy uchazeči objížděli fakulty, aby se na nich mohli osobně přijímacích zkoušek účastnit. Enormní nárůst počtu přihlášek na vysoké školy můžeme dokumentovat například srovnáním těchto počtů ve školním roce 1989/90 a 1992/93 na největších univerzitách: Univerzita Karlova 8 329 s nárůstem na 33 096, Masarykova univerzita 3 307 s nárůstem na 23 995 a Univerzita Palackého 2 230 s nárůstem na 12 674.

Klesající prestiž učitelů

V ohlédnutí na polistopadové období je zapotřebí zmínit i to, že v tomto období se výrazně snížila prestiž učitelů a učitelského povolání. Velkou zásluhu na tom měl ministr školství Petr Vopěnka, který otevřeně hovořil o učitelích se značným despektem. Učitele působící ve školách již v letech totality obecně označil za přisluhovače totality, za aktivní šiřitele totalitní ideologie a za lidi, kteří po morální stránce zklamali. Nijak se netajil tím, že chce dělat reformu školství nejen bez učitelů, ale přímo proti nim. Tím, že učitelé byli oficiálně označeni ministrem školství za přisluhovače totalitního režimu, se pro celý rezort vytvořila mimořádně složitá a nepříznivá situace. V ní pak docházelo i k tomu, že ostentativním a hlasitým poukazováním na „přisluhovačství“ učitelů si pokoušeli vylepšit svoji politickou pozici mnozí z těch, kteří začali stoupat po žebříčcích politické kariéry a moci. To, že vztahy pedagogické veřejnosti a ministerstva nebyly nijak růžové, dokládalo i to, že došlo k několika demonstracím učitelů pod heslem Petře, končíme! Ministr pak v Učitelských novinách učitelům sdělil, že odstoupit nehodlá, dokud nerozbije mafie působící ve školství. Do početných diskuzí a hodnotících soudů tehdy vstoupil i prezident Václav Havel, který, zřejmě nedostatečně či úmyslně a zkresleně mylně informován, označil demonstrující učitele zcela neopodstatněně a neseriózně za kontrarevolucionáře. O několik let později (kdy byl ministrem školství Ivan Pilip, vystupující vůči učitelům z pozice arogance moci) došlo dokonce k historicky první stávce učitelů v našich dějinách.

Ztracené iluze

První polistopadová léta byla pro učitele a celé školství léty velkých očekávání, změn a nadějí a pro mnohé, kteří se v té době aktivně angažovali ve snahách o transformaci školství, pak i léty rozčarování a ztracených iluzí. Aktivně prožili dobu, která jim přinesla velkou životní zkušenost, ale i mnohá hořká poznání. Někteří si proto ještě dnes kladou otázku, co, jak a kdy se tehdy mělo či mohlo dělat jinak. Analýza, která by na takovou otázku seriózně odpověděla, ale stále chybí a zřejmě je i v nedohlednu.

František MORKES