Česká ilustrátorka Zuzana Osako se zaměřuje na českou módu a folklor, tuto tradici však spojila se zkušeností z Japonska, kde několik let žila. Nás ale zajímaly její vzpomínky na japonské školství.
Proč začíná v Japonsku školní rok 1. dubna? Není to apríl?
Souvisí to s japonskou přírodou, protože první školní den současně souvisí s tím nejkrásnějším přírodním fenoménem, kdy začínají pučet květy třešní. Akademický rok je pak rozdělen do tří semestrů: 1. duben až 20. červenec, 1. září až 26. prosinec a 7. leden až 25. březen. Japonští studenti si v létě mohou užívat šest týdnů volna a dvoutýdenní prázdniny mají i v zimě a na jaře. Jedná se ale spíš o trošku jiné pojetí volna, než mají děti u nás, kdy třeba jezdí na tábory. Japonské děti často věnují toto volno třeba doučování z akademických předmětů a sportu.
Střední školy po svých studentech požadují nošení školních uniforem: u chlapců vojenského stylu a u děvčat zas námořního. Jaký je význam jednotné politiky uniforem?
Ve státních školách se uniformy nenosí. V soukromých, elitních školách, na které musí mít rodiče peníze a současně i děti skvělý prospěch, jsou uniformy běžnější, a to i pro prestiž. Uniforma je formální oděv s bílou košilí, v létě šortky a lehké sáčko, u děvčat sukně, v zimě pak dlouhé kalhoty, vlněná vesta a sako, u děvčat sukně a podkolenky. Cílem nemusí být až tak zamezení vnímání nápadných sociálních rozdílů mezi rodinami dětí, protože u Japonců natolik velké sociální rozdíly většinou nejsou. V úvahu to připadá snad až právě mezi dětmi ve státních školách a dětmi ve školách soukromých, kde si rodiče mohou dovolit ve větší míře dětem pořizovat dražší značky. Myslím si, že hlavním významem uniforem je potlačení rozptylování módou a sexualitou. Není ani běžné, aby měla děvčata v uších dírky na náušnice. Vlasy si většinou splétají do dvou copů a nelíčí se. Studenti se snaží více vyniknout akademicky nebo ve sportu či hudbě.
Japonské školství se prý může pochlubil téměř stoprocentní školní docházkou. Nemohu tomu uvěřit – to se děti do školy tak těší?
Japonská kultura se těší velkému respektu autorit a pravidel. Pokud nemá dítě horečku, jde do školy. Pokud je „trochu“ nemocné, jde do školy s maskou přes ústa, aby nenakazilo ostatní, a skutečně ji celý den, až do příchodu domů, nesundává. Stejně je tomu i u dospělých pracujících.
V Japonsku je domácí náboženství šintoismus. Jaký prostor je mu věnován ve škole?
Vedle šintoismu je to v každodenním životě lidí také buddhismus. Většina domácností má doma oba oltáře. Škola je však neutrálním prostředím a náboženství se v ní nepraktikuje, pokud se tedy nejedná o školu, která se oficiálně k nějakému náboženství hlásí. Před jídlem a po jídle každý Japonec sepne ruce a za své jídlo poděkuje. Je to akt spojený s náboženstvím a zároveň kulturní zvyk, stejně jako je u nás popřání si vzájemně dobré chuti. A toto, myslím, dělá každý Japonec i ve školní jídelně, včetně katolických školek a škol. Mé děti chodily do katolické školky a nejstarší syn první tři roky do obecné školy bez náboženství.
Je pravda, že během prvních let základní školy nesoudí učitelé děti podle jejich vědomostí, ale učí je zejména slušnému chování?
To si nemyslím. Slušnému chování učí děti společnost na každém kroku a škola se věnuje akademické výuce. Studijní nároky na děti – v porovnání s naší zemí – jsou už od první třídy veliké. Děti se v první třídě vracejí domů až ve čtyři hodiny odpoledne a pak teprve jdou do kroužků, často také na doučování. Velice oblíbená je odpolední škola Kumon, kde se speciální metodou (metodou Kumon) procvičuje například matematika. Kumon vydává výborné pracovní sešity, ve kterých si matematiku zvykly procvičovat i mé děti a vozí si je z Japonska doposud.
Jak tam vypadají přijímačky na střední a vysoké školy?
Budoucí studenti nejprve navštěvují večerní přípravné školy anebo soukromé „mimoškolní dílny“. Japonští studenti se však běžně učí i přes víkendy, svátky a prázdniny. Přijímací zkoušky jsou někdy dost náročné i na první stupeň základní školy.
Děti se prý také učí respektu k jiným lidem, zvířatům a přírodě. Učí se také empatii, soucitu, velkorysosti, statečnosti a spravedlnosti. Nemělo by se tím české školství nechat inspirovat?
Ano, moc bych si to přála! Vnímám, že toto v naší kultuře postupně mizí a zásadně chybí. Pojmy jako čest, dobro, spravedlnost, férovost, poctivost, slušnost, ohleduplnost, to přece byly pojmy, které patřily k dobrému vychování, a na toho, kdo je postrádal, se ukazovalo prstem.
Žáci si prý po sobě ve škole i sami uklízejí.
Je tomu tak: studenti si po sobě jak ve třídě, tak i v šatnách opravdu uklízejí sami. A představte si, že i toalety. Japonci jsou známí tím, že si po sobě uklidí kdekoli, i když třeba cestují. Často ani na veřejných akcích nepotřebují odpadkové koše. Každý si své odpadky sbalí do pytlíčku do tašky a doma je poctivě ekologicky roztřídí.
Na jaké úrovni je ve školách školní stravování?
Ve školních jídelnách si děti vybírají z několika druhů jídel a pestrých příloh. Jídla v jídelnách jsou skvělá a za dobrou cenu, což je přirozený odraz toho, jak skvělá je japonská strava obecně. Novinkou školních jídelen je v posledních letech malá krabička mléka, která do tradiční japonské kuchyně nepatří. Běžný by byl neslazený čaj, teplý nebo studený, podle sezony.
Je pravda, že spolu na minimálním prostoru žije v klidu a míru hned několik generací?
Není to už tak běžné, stejně jako u nás. Na venkově ještě toto můžeme vidět ve větších domech, mladší rodiny už však bydlí nejčastěji samy se svými dětmi.
A prý také neshromažďují věci tak jako my, žijí skromně.
To bych tedy řekla, že je právě naopak. Japonci milují nákupy všelijakých drobností a jejich byty a domy jsou plné těchto předmětů. Často něco sbírají. I moji synové mají různé sběratelské vášně: od kartiček přes komiksy a populární figurky, kterými plní své pokojíčky.
Máme za sebou nejkrásnější svátky v roce – Vánoce. Jak jste je prožívali v Japonsku?
V Japonsku byly donedávna Vánoce svátkem podobným Valentýnu. Zamilovaný pár si vyšel na hezkou večeři. Postupně začala výzdoba v obchodních domech a ve městech, v posledních deseti letech se Vánoce slaví doma v rodinách, dětem se kupují dárky a buduje se tam nová tradice, která ještě nemá moc jednotnou podobu. V Japonsku je hlavním svátkem roku Nový rok, který trvá tři dny, schází se příbuzní, děti dostávají obálky s penězi od všech dospělých a na tři dny těchto svátků je náročné novoroční menu.
Eva ROKYTOVÁ