Milena Jakoubková učí na druhém stupni základní školy český jazyk a hudební výchovu dvacet šest let. Dva roky z toho učila v malém městě v jihočeském pohraničí. Má zajímavé postřehy i zkušenosti.
Jaký je v tom rozdíl učit v Praze a v malém městě?
„Jsou to dva světy. V Praze jsem učila v prestižní základní škole. Zájem o dobré známky měli žáci i jejich rodiče. Snad jen dva, tři žáci ze třídy šli na průmyslovku, zbytek na gymnázium – před vysokou. Jeden kolega navrhl v matematice žákovi trojku a chlapec pravil, že mu to stačí. Kolega hned v hodině vzal telefon a volal mamince, zda to skutečně stačí. Nestačilo, a věřte, že v té třídě už nikdo nic podobného neřekl. Tlak na známky byl v té škole větší než v malém městě, kde ve většině tříd mělo jen minimum dětí vyznamenání. Pro ostatní byla trojka dobrá známka.“
Čím to je?
„Dostala jsem na češtinu devátou třídu, třetina žáků neplánovala jakékoli přijímačky. Šli na učňáky, které přijímají bez výběru. Na státní přijímačky se chystaly asi dvě třetiny dětí, na gymnázium nikdo. Ti, co tam chtěli, už byli na osmiletém.“
Zajímavé srovnání… Ale proč by nemohla být ctižádostivá i základní škola na maloměstě?
„Určitě jsou, já mám ale tuto zkušenost. Ta pražská, kde jsem učila před odchodem do jihočeského městečka, měla rozšířený program o výuku jazyků. I tam sice část děti odcházela na osmiletá gymnázia, ale na jejich místa přišly děti z jiných škol, které se na gymnázia nedostaly a přestoupily tedy aspoň na školu s lepší jazykovou výukou. Takže tam pořád zůstává kvalita a z deváté třídy odchází tři čtvrtiny žáků na takzvaně lepší pražská gymnázia, například na Vítěznou pláň, do Štěpánské, Hellichovy nebo na Keplerovo gymnázium.“
Je rozdíl mezi dětmi v Praze a v malém městě i v chování, sebevědomí a podobně?
„Učila jsem v pohraničí. Když odhlédnu od toho, že šlo o děti bez touhy dál studovat, myslím, že pražské děti jsou protřelejší. Spoustu toho znají a vědí, považují za zcela běžné chodit do divadla nebo na muzikály. Moji žáci v jihočeském městečku neviděli ani jeden, a nakonec mi řekli, že vlastně ani nevědí, proč by je to mělo zajímat. Pražské děti se baví o tom, kde byly, co viděly. Pro ně je všechno dostupné a svět jim připadá jako výzva.
Pro děcka z malého města je vše, co by rády, daleko a pocitově nedostupné. Například dívka ze školy v nedalekém městečku vyhrála krajskou olympiádu z němčiny, a protože s ní neměl kdo jet do Prahy, zůstala doma. Druhá v pořadí, která byla z naší školy, jela, neboť mě o doprovod požádalo vedení školy, přestože jsem neučila ani němčinu, ani tu žákyni. Jedna kolegyně se bála jet, druhá nemohla a rodiče to odmítli. A já byla z Prahy…“
Nyní se po dvou letech vracíte do Prahy. Můžete posoudit pracovní podmínky pro učitele v obou školách?
„V Praze se podmínky porovnávaly s firmami, bylo normální mít v kabinetu ledničku, chtít určitý komfort, jaký mají vysokoškoláci v jiných profesích. V tom pohraničním městě nic takového. Například jsem si nesměla přinést svůj kávovar. Prý by to chtěli i ostatní kolegové. Neprošel ani návrh na koupi malé lednice do kabinetu. Všechno prý musí být v majetku školy. Marný byl i další můj návrh dát lednici škole jako sponzorský dar. Zvýšily by se prý výdaje na revize. Odpovědí na moji snahu o diskuzi bylo, že podmínky k práci mám. Stůl, tužku a počítač v dostupné vzdálenosti…
Nevím, nakolik to byla jen tahle ředitelka a jací jsou ostatní, ale ta naše vůbec nechápala, že by učitel mohl chtít i pohodlí. Kdybych prý pracovala v Kauflandu, tak to taky nemám.“
To jste si tedy naběhla!
„Přešla jsem z liberálního do tradičního prostředí, zvyklá bavit se s dětmi. ,Paní učitelko mám tady knížku, četla jste ji?` Nebo o filmech. Když jsem nastoupila v pohraniční škole a na chodbě jsem se s dětmi smála, byla jsem napomenutá, že se to takhle nedělá. ,Učila jsi někdy?` ptali se mě. ,Ano, asi pětadvacet let,` řekla jsem.
Postavení učitelky je tam jiné, velká část vysokoškolsky vzdělaných lidí městečko opouští. Ze šestnácti dětí ve třídě byl jen jeden rodič vysokoškolák a jedna matka si vysokou dodělávala. Některé dámy si tam tudíž byly dost vědomy své výlučnosti. A zároveň se o místo víc bály. V Praze se ředitelé snaží si učitele udržet, aby neutekli jinam, kdežto tam těch možnosti moc nebylo. Také je tam zřetelnější boj o ředitelský post. Být ředitelem školy v malém městě je prestižnější než v Praze. “
Proč se vracíte do Prahy?
„Skončila mi smlouva a shodou okolností hledali na mé předměty učitele ve škole, kde jsem začínala…“
Učíte češtinu a hudební výchovu. Jak známkujete žáky, kteří neumějí zpívat?
„Známka má čtyři aspekty, říkám, že jsou to schody, které vedou od čtyřky k jedničce. První schod na čtyřku: Chodíš do hodiny, koukáš a neprudíš.
Druhý: Nosíš sešit a pomůcky, a do sešitu si zapisuješ. Třetí: Napíšeš testy aspoň do trojky (ne že by jich za ten rok bylo moc) nebo se necháš vyzkoušet. Čtvrtý: Nějak se předvedeš, stačí jakákoli hudební aktivita, ne pouze zpěv. Je na žácích, co si vyberou, zda zpěv sólo, ve skupině, nebo zahrají na hudební nástroj. Chytí se i ten, kdo nic z toho neumí, když třeba podpoří zpívající rytmickým doprovodem, hlavně nesmí předmět bojkotovat.“
Jakou nejhorší známku jste v hudební výchově dala?
„Vyhrožovala jsem čtyřkou a napsala matce, zda je s tím srozuměna. Přišel mi od ní dlouhý mail, dítě přineslo sešit, umělo a najednou všechno šlo. Všichni žáci mají šanci na dobrou známku, musí projevit snahu.“
Stane se, že i napohled beznadějný žák udělá v hudbě kariéru?
„Kdysi dávno jsem učila jistého chlapce, který v hodinách stávkoval. Také mu hrozila čtyřka. Přišel za mnou do kabinetu, že zazpívá Skákal pes. V půlce řekl, že zapomněl slova. Rozesmála jsem se, a nakonec mu dala trojku. Po letech jsem zjistila, že zpívá ve známé rockové kapele. Takže když mám někdy pocit, že z dítěte nic nebude, vzpomenu si na něj.“
Hudební výchova není pro každého.
„Žertem občas říkám, že je to lék na lásku k hudbě. Ráda ji provozuju, Méně ráda učím. Ne z hlediska pedagogického, ale z hlediska osobního. Jsou to hodiny, kdy si neodpočinu. V češtině můžu zadat práci, v hudebce musím být aktivní. Je to únavné, když učíte tři hodiny hudební výchovy za den.“
Nevadí vám, že hudební výchova není považována za rovnocenný předmět s ostatními?
„Máte pravdu, ale zvykla jsem si. Když potřebuje vedení školy poslat žáky uklízet kolem školy, oželí hodinu hudební výchovy.“
Co vy na to?
„Pokud to není zrovna hodina, kdy jsem jim slíbila, že uzavřu známkování, neřeším to.“
Je to předmět, který patří mezi tak zvané výchovy. Většinou se z něj nedělají přijímačky…
„To se týká i dalších volnějších předmětů, jako je tělocvik nebo výtvarná výchova. Děti si myslí – není to hlavní předmět, netřeba brát ho vážně. Raději by měly volno. Připadá mi, že ve výchovách musíte daleko víc bojovat o to, aby hodiny zaujaly. Je škoda, když je děti jen „přežijí“, protože potřebují známku. Kdyby byly výchovy neklasifikované, některé by asi ani by hodiny nechodily. “
Kdo víc bojuje za dobrou známku, děti nebo rodiče?
„V každé třídě je tak deset procent rodičů, jimž na známkách záleží podstatně víc než dětem. Ale málokomu je úplně lhostejné, jaké známky dítě má. Pokud je nějaký větší výkyv nebo je dítě doma ze známek nešťastné, většina rodičů se alespoň zeptá. A pak záleží na odpovědi a diplomatickém umění učitele, jestli nastane spolupráce nebo boj.“
Můžou to ovlivnit?
„Ano. Ideálně tak, že se vyptají, co a jak, a doma přimějí potomka k práci. Už se mi ale také stalo, že jsem si při rozhodování řekla, že žákovi přilepším, jen ať doma nemá peklo. Není to návod pro rodiče, aby byli v tomto směru iniciativní, vím, kdy si to můžu dovolit, aby se z žáka nestal lenoch.“
Učíte také češtinu, předmět, kde na známkách velmi záleží. Gramatika, literatura, sloh. Co mají děti nejraději?
„Jak kdo. Literaturu zvládá snad každý. Stále je tu však spor, zda učit literaturu jako dějiny už na základce či nikoli – v Praze jsem učila dějiny literatury směle od šestky, v pohraničí ne. Ale literatura se dá učit tak, aby bavila, jenže i u ní má mnoho dětí stejný pocit jako u hudební výchovy, že je to zbytečné. Já po dětech četbu chci, aspoň jednu knížku za čtvrtletí.
Co čtou?
„Nejvíc asi Harryho Pottera a dívčí románky, třeba o čarodějkách. Kluci obecně čtou míň, spíš se dívají na filmy.“
Jaký vztah mají děti ke slohu?
„Někoho baví, pro někoho je utrpení. Některá témata musejí být podle učebnice – vyplnit složenky, napsat úřední dopis. Někdo má ještě i v šesté třídě problém vyplnit složenku, vepsat adresu.
Jinak se snažím, aby je to bavilo. Nechám je například psát, cokoli je napadne, co se jim honí hlavou, třeba když koukají z okna. Když to žák přečte nahlas, zeptám se, zda by to tak mohlo být v nějaké knížce. Mohlo… Jak jim ale řeknu, že budou psát slohovou práci, stylizují se a najednou píší slova, která by nikdy nepoužili v mluvené řeči, takové to jelikož, anóbrž.“
Učitel musí být kreativní a umět to přenést na žáky.
„Vždycky se zeptám, zda smím něčí sloh rozcupovat na kousky, a pak s ním společně pracujeme. Někdo například napsal o dovolené: ,Dojeli jsme do Egypta, tam jsme byli pět dní a jeli domů.`
Navrhla jsem, aby vepsali mezi těch pět vět dalších pět vět a už je to začalo bavit.
I ti, kteří sloh nemusejí, popsali celou stránku.“
Vím, že jste u žáků oblíbená. Zároveň musíte naučit. Jak se toho dosáhne?
„Není to moje zásluha, říkám, že jsem k autoritě dostárla. Dnes u mě děti respektují i to, co nebraly, když mi bylo dvacet pět, kdy jsem musela o autoritu zápasit.“
Žáci si k vám nedovolí?
„Ale dovolí, jenže mám ironický smysl pro humor a jazyk ostřejší než oni. Také jsem se naučila nenechat dojít nic tak daleko. Myslím, že děti se se mnou baví, protože se s nimi bavím jako s hodnotnými lidmi, respektuju jejich názory. Nevyplatí se povyšování, odsuzování toho, co říkají. Neshazuju je za to, že se jim líbí třeba youtubeři nebo jiná hudba než mně. Respektuju, že mají svůj svět a dám najevo, že mě zajímá. Ve chvíli, kdy řeknu, že jsem četla knížku, která jim se líbí, nebo viděla film, jsou ochotní přijmout i to, co jim vzápětí doporučím zase já.
Jsou to drobnosti – někdo něco v hodině řekne, a když já pochopím, o čem mluví, třeba že je to narážka na youtubera Kovyho, jsem tak nějak víc jejich. Jednoduše: Děti berou člověka, který bere je.“
Učíte skoro třicet let a jste pořád spokojená. Jak to?
„Už ve čtyřech letech jsem učila medvědy a panenky, nutila mladší sestru, aby po mně opakovala. Vždy jsem se viděla jako učitelka.“
Co vás na tom baví?
„Každý den, každý rok je to jiné, pořád se děje něco nového a přijde mi, že ve školství čas utíká jako v dětství. Těšíme se na jedny prázdniny, na druhé, Vánoce, rok je hezky rozkouskovaný. V devadesátých letech jsem zkoušela pracovat v kanceláři. Nevydržela jsem to dlouho.“
Důvod odchodu ze školství?
„Řekla jsem, že se vrátím, až budu mít tolik, co jinde. Místo devatenácti set šest tisíc měsíčně.“
Ale vrátila jsem se dřív.
„Ano. Pochopila jsem, že jsem tělem i duší učitelka. Například v pojišťovně jsem nikoho nepojistila, zato jsme si báječně s klientem popovídali, jak to mají jeho děti ve škole.“
Rodiče nechtěli, abyste je následovala a studovala medicínu?
„Už se smířili, ale byly časy, kdy mě táta štval. Například v debatách o sporných věcech vždy končil: ,Co chceš od učitelky.` Dodnes si to své zoufalství pamatuju. Jednou mě rozplakal otcův argument – je těhotná a ještě učitelka. Dnes mě to netrápí a táta už ví, že když svoji práci dělám dobře a ještě mě baví, je to fajn.“
Olina TÁBORSKÁ